Cesta

Zobrazeno: 464×

V záři Božské topí se mé zraky,
naposled jí tiše údiv skládám.
Půli cesty počaly již skrývat stinné mraky,
z druhé zlatem stále slzy spřádám.
I jiskry všeho broučí zvolna zesinají,
záď mi hladí víc a víc večerní chlad,
hláskové teď ve svých hnízdech usínají,
neb koráb ví, že den už není mlád.

Kupřed krutým krokem kráčí čas,
do nachových peřin opět bytí ukládá,
však myšlenkami padám do těch krás –
vstříc pokladům slunečním se svěžest nitrem prokrádá.
Pak života meč rozťal všecky chmury,
tehdy zdravím byl jsem vskutku usmrcen,
a smaragdy prozářenými shůry
coby po zaječím slastně nasycen.

Vpravdě úžasný to děl se okamžik,
když celou dobu bez hnutí jsem stál.
Vyšší moc rozžehla tento zvyk,
než zjistil jsem, že musím jíti dál.
Minulost, jak hluboká je studnice,
nikdy nespatříš její dno temné.
Promluv k ní, bys vyhrál příští pranice,
ozví po chvíli ti sílu zvedne.

Komentáře