Zobrazeno: 1033×
Nechť přijde den vzácný, soudný, přeslavný,
kdy prozří veškerý ten bludný tvor.
Marnost, bída, utrpení vytratí zář krásy,
rozervány na padrť, v oběť svatou položeny.
Dnes tragická prý katastrofa má to být, proto žádné
nechť přijde den vzácný, soudný, přeslavný.
Jen blázen předhodí svou duši Chřtánu,
s představou šťastných chvil bez bolestí,
vidinou úspěchu, porážky dotěrných skřetů,
jež ruší blaho žvásty, staví hráze pokroku – ty zničit nutno;
smrti čelmo, zděšen, jednou zjistí, že
jen blázen předhodí svou duši Chřtánu.
Jak bezmocnými pasažéry lodi v bouři námi cloumají,
přitom vznikly naší vůlí, by smysl bytí udaly,
leč spáry podlých jich zmocnili se chtivě,
a dovedly je na výsluní, tam, kde vládne libovůle,
okovy pak znehybnili druhé – oni ví, proč
jak bezmocnými pasažéry lodi v bouři námi cloumají.
Slyšte, vy, svými činy otroky, pouta přece nejsou,
nač trpíte zlá příkoří, krutým nazýváte Řád,
každou možnost obratu necháte plout pryč,
vždyť co konáno jest, je pouze kvůli ochotě –
leč stále nejste nasyceni, hořce litujete, však
slyšte, vy, svými činy otroky, pouta přece nejsou!
Nechoďme vstříc zázrakům a nadějím, vkročme zpříma k dílu,
jinak nezlomíme nástrahy těch, co neustoupí bezválečně,
zbytečná jsou klení, breky, nemusíme strádat,
malinko se zapřít, sny jsou skoro slova – nedaleko skutečnosti –
pochopili otrokáři, rovněž lidé, nám snad k tomu schází bič?
Nechoďme vstříc zázrakům a nadějím, vkročme zpříma k dílu!
A přijde den vzácný, soudný, přeslavný,
minulé již nezjeví se, věčný poklid zatrůní,
píle jedněch zplodí poklad nijak neuzmutelný.
Rovněž nyní mohl by být odkryt, každý má ho uvnitř,
než objev bude učiněn, nutno trochu přemýšlení
a přijde den vzácný, soudný, přeslavný. Den moudrých.