Zobrazeno: 1076×
Bylo krásné jezírko, pláže žádný jíl,
dlouhé jako žebírko, všech turistů cíl.
Jednoho dne přišla zpráva, roztopila kotel.
Výletníci samá sláva – bude tady hotel.
I počali hloubit základ na písečné rovině,
z širých dálek vozit náklad, vstříc budoucí novině.
Kostra želez vzhůr se dere, sviští kola jedoucí –
dělníkům ten vůz klid bere – přijel stavby vedoucí.
Chvíli na to každičký rázná slova slyší:
„Hotel je moc maličký, musí býti vyšší!“
„Pane šéfe Křováku,“ praví statik Šetrný,
„podloží má na háku, spadne hotel chatrný.“
„Obavy zisk zadrží, v něm tkví spásná naděje.
Země něco vydrží, vůbec nic se neděje!“
Co mocipán poručil, to do plánu vešlo.
Šetrného vykázal, s ním by výšit něšlo.
Nová patra prudce rostou, Křovák vidí jmění.
Pláčem mu však oči srostou, písek štěstí změní.
Když bezpečí přešli hradbu, již odpadlík prověřil,
půda spolkla celou sadbu, byť tomu šéf nevěřil.
Zjistiv škody závratné, žalem rval si vlasy,
načež přišlo nevratné – utopil se asi.
Nikdy nechtěl přijmout fakt, ohledů že třeba,
zlatu musel uhnout pakt Příroda je chleba.
Ač mu řekl moudrý „stůj“, stejnou píseň pěl.
Pak za slepý počin svůj kosu smrti sjel.