Zobrazeno: 1053×
Barvy nachu před sametem hebký tyrkys hlídá,
co naplat, scenerie krásná, leč ve mně cosi zmírá.
Kopretinku Tobě čistou vysadil jsem v úbočí,
čekala, by zalilas ji, až lístky její vláha smočí.
Pak z té vody pouze dáti život plný lásky chtěla,
nyní tuze žízní, neb do svahu Ty jít ses bála –
že tam spadneš, raděj skvostný máček hore dostane.
On zimou pojde, proč nevidíš trvalky věčného kořene?
Krváceje ve vyhnanství, lámu hlavu, obvaz žádný,
sotva najdu přízeň jinde než za hloubkou temné jámy.
Po chvíli zas sbírám sílu, vždyť mám ještě naději
a polomrtvý jednou zjistím, jak kapky z nebe padají.
Náhle vstanu, obrozený, hned ku květince zamířím
uzřím Tebe beze strachu, já štěstím brek povolím.
Navždy všude spolu, ach, smutek tímto pochovat,
laskat Tvoje ústa, tváře, rozkoší se zadýchat.
Víc nedrží mě při bolestech, jež cítím každým nádechem,
čas prý léčí všechen útrap – divné, zde trýzněn jen více jsem.
Možná bídně zhynu nevyslyšen, posloužím vám k výsměchu,
předtím poslední dám sbohem jedné, pro níž celou dobu žil jsem tu:
nezapomeň, Kopretinko, v sdrci mém jsi jediná,
miluji Tě stále stejně. I přesto, žes mě zradila.