Les

Zobrazeno: 441×

Pohlcen sloupovím, kam oko pohlédne,
uhlové pojednou, jindy prozářené,
zlomečky tyrkysu po chvíli skládám,
lahodným šuměním radosti střádám
a malíř současně zdobí mou obálku,
má dlouhý štětec, tak může na dálku.
Závanem větříku ornament pozmění,
nápady oplývá přese vše souznění.
Pokaždé, co k němu zraky mé zabřednou,
uzřím, jak mistrně ovládá zelenou.
Požitku čistšího sotva kdy dosáhnu,
úžasem víčka svá najednou zatáhnu.
Živoucí mízu pak hltavě přijímám,
umělče nebeský, náramně rozjímám.
Později zavítám ke břehům zkrouceným,
křišťálu čirému půdami svěceným.
Přecházím můstek, kdys výším vstříc stál,
zhlížím svůj obraz, já přece jsem král –
celičkou oblohu letců mám nad hlavou,
i mocnou korunu větvoví, tak pravou,
jež sluhům věrně života dává,
neznajíc závist, poklidně spává.
Cestou kráčím dále při náladě svěží,
harmonií zpívám, čas ukrutně běží.
Domů šťastný chvátám, plný nových sil,
bych pak světem znaven, tam je doplnil.

Komentáře