Zobrazeno: 1227×
Úsměv smutné tváři vštípí,
zruší dálky jinak hrozné,
bolest jejich vůně mírní,
raubíř mravy dostal slušné.
Celý člověk vesel náhle,
zrovna nabyl smyslu žití –
lístků k nebi plné ruce,
nikdy více skromné bytí.
Kolik krásy nyní září
všemi směry pouti táhlé;
ony daly žalům peří,
prchly přece časy prázdné.
Pozděj chutnám doušky božství,
toužím dobýt nové světy.
Druhý puká hořkou zlostí,
milou jemu uzmu květy.
Lehké vskutku získat něhu,
úspěch, slávu, štěští kopy,
přimět všechny jíti v sněhu,
líbat moje ztuchlé boty.
Šifrou žádný zázrak není,
stačí drobné míti v kapse;
rozhoď kolem trošku jmění,
pánem tehdy budeš zase.
Zkrátka třeba získat lidi,
abys mohl držet žezlo.
Černí, bílí, Němci, Židi –
žádný nechce prožít peklo.
Proto klusej kupřed rychle,
jinak vezmou kousek každý.
Pokud nehceš zmírat ztichle,
možná jednou zkusíš vraždy.