Mosty

Zobrazeno: 420×

Pověz, chmurný soumraku, kolikrát tě uvidím,
než nastane slunovrat těm pohledům líbezným,
rozloučíš se, či zůstaneš přítelem mým věrným?
Ustrnu zas beze zbraní na válečných polích tvých,
bodán žárem chtíče, však posluhou zklamání;
žádný žold, ten dezertérům přistihnuvším není,
strohá muka proto trpím, krvácivé skomírání
poutá mne svíravě s tebou, ano, bratře můj pokrevný.
Kéž bych býval pilným žákem byl! Poslouchal moudré
při výkladu předpovědí zítřků, poznal bych nyní,
zda již zítra rozhrnou háv mlžný z oblohy blankytné.
Všelék slastný prostoupí mnou skrze ústy tam a zpět,
nádech plamen rozdmýchá, výdech jej zas uklidní –
když sdílíme svá nitra, zdá se, neodlučně stmeleni.
Náhle kopáč prudkou ranou všecky mosty rozboří,
příkopem až k lávě pekla naše světy rozpůlí,
počnu hořet žárem hloubi, toužím přec být ovlažen,
kvapně mostím břehy propadliny, abych přežil nespálen
v zmatku vroucím opomněl jsem druhé straně zavolat,
totiž lávky nutno stavět z obou končin zaráz.
Dutým žhavem bolav chvátám, v mžiku slyším hroucení;
ach, já blázen zapálený, magma dřevo spolkne spíš!
Znovu vhozen vstříce záři, rudá kolem, uvnitř, všude,
beze zbraní bodán žárem, netrestanec, jen jiný otrok.
Poutníče můj minulý, proč já slepý naivka byl!
Právě hořím odevšad, tělo pálí, duše puká,
dalším tikem praskám na drť, ale to už nejsem sám.
Opět stojím ku západu, chladným větrem ovíván,
obláčky pak stranou ušly, krve na ně zalil pán –
pověz, chmurný soumraku, kolikrát tě uvidím…

Komentáře