Zobrazeno: 1143×
Stavíme na svobodě, prý
vážíme si života.
Hodný může, stejně tak zlý,
božská naše dobrota.
Slova ano, všechno sedí,
však jaká je holota?
„Zkus namítat, ubožáku,
vlastní sémě pravdy sít
do prostranství mocných ptáků,
okamžitě půjdem plít.
Vyrván budeš, bez okolků –
naše nechtěls použít.”
Poznáš jednou, polituješ,
přesto doufáš nadále.
Svobodný jsi přece, můžeš,
projevuješ se stále.
Další pády nesou přítěž,
blednou růžové brýle.
Náhle spatříš realitu –
sbohem, krásné myšlenky.
Spravedlnost v nedohlednu,
lež nosí podkolenky.
Zdrcen, upadáš pak do snu,
hedbávné to halenky.
Pročpak přetvářka zde vládne,
jen velcí smí cokoli,
láska věčná často chřadne,
před úrodou na poli,
padlé nikdo nepozvedne,
pravda krutě zabolí?
Stačilo by málo, vskutku –
svět dávno mohl smát se,
odpoutat nás od zármutku,
všem radost dávat zase.
Pamatuj přec na svou Matku:
měj už rád, tak nebuď prase!