Zobrazeno: 1084×
Na cestě známé zápasím s bludy,
každý krok do mrazu ozvěny mění.
Už je to dávno, i ona tu není –
zesiná slunce, já nevím kudy.
Z prázdnoty v železech nad strží
padají sdrce, nezastaví čas.
Z písně těch mříží zní její hlas,
bolavé ticho nezadrží.
A sychravé slzy zkrápí mou tvář –
nehybně zírám do míst, kde stála.
Promáčen chladem, však podivně sálá
vzpomínka na ni a polední zář.
Co koruny stromoví ukrývaly,
uchvátí cvalem přes propadlišť most
z nitra ven prýštící neskutečnost –
ani rok poté ji nezahalí.
Když shlížím na místo zubožené,
její dech horký probouzí žal,
neboť ve stínu větvoví dál
zmatený dotek snů nazpět žene.
Zvadlými stébly od černých duší
naříká vášnivé opojení.
Bylo to krásné, bylo – už není
těch sladkých pout, leč srdce mé buší.
A buší a buší…
Komentáře