Růžový sad

Zobrazeno: 363×

Tužeb cáry, střepy bolné, leží –
není více z mrtvých těch dnů.
zraky smutné, přesto slzy střeží –
lehkost vnáší návrat do snů.

Černé pouti z krve nadchází čas,
pluhy dlaní růžový sad brázdí.
Kvítí zchřadlo, trny zarývá ďas,
sémě snové agónii hrázdí.

Krutý podzim udeřil na bedra,
Vánek mrazu cit omráčí hned.
Sbohem, léto, vzpomínko na vedra,
přes vší útrp, žal, dál táhneš vpřed.

Chvilky z náručí, náplast hrotů ran –
však zašlý zbytek jich dol těžce padá.
Smutek vypučí, stíní hejna vran –
leč něha němých úst mu žíti nedá.

Trhem praská křovisek mdlých kořen,
rudé řeky, jak sténání slastné.
V přístav doplul vášnivým tím mořem –
k cíli cesty, jež svádívá šťastné.

V předdobí dnů vysázených z ledů
úmor padl, přeoraný sad.
Krhavá prsť předminulých jedů,
pohyb zvadl, ustrnulý had.

Srdce žár snad přetrvá tu zimu,
by s jarem touhy mohl znovu hřát.
Pravý soud dá zločinci jen vinu –
nač kdosi kvůli poutům trest chce přát?

Komentáře