Zobrazeno: 1237×
Miláčku můj jediný, vystup zpoza planiny,
chtěl bych tebe políbit, pražádný chlad necítit,
v jednom těle s tebou spát, vším trablím se spolem smát.
Ach, miláčku jediný, tak cudně jsi nevinný!
Nastav ku mně tvář svou zas, pomni slasti zralý klas –
vidět tě, to nestačí, neb mé nitro skotačí,
jako by již nastal den, který přivál zpět můj sen.
Výšinám vstříc šel bych hned, chutnal čisté lásky med,
rájem ve dvou procházel, něhu při tom nacházel.
Avšak pravdu nezměním, sbohem dávám souzněním,
totiž střed je z kamene, jejž nikdo nepřeklene.