Zobrazeno: 1152×
Oblaka se v pláty kupí, zastřela i obzorník.
Cit, jenž všecky smysly tupí, výši jevím pozorník.
Letmé dechy, ptačí kůže. Rozpažen, již chytám drť.
Věter šlehá, jak jen může – znamení, že přijde smrť.
Závan prudký vznítí vzruch, letce dálek probudí.
Nebe trhá bouří pruh, zkázu světa vypudí.
Těžce rozpukají hromy, do kolenou klekám,
zryvy vyrývají stromy, „Pojď si pro mne!” brekám.
Proudy vody prudce zmítán, tmu tnou pálné záblesky,
střely na svém těle vítám, bolest – jejich odlesky.
Poté, znáhla, rána z děla, jas vypálil zraky,
Miliarda jahel vjela, život vzaly mraky.