Jemnice

Zobrazeno: 714×

Závěrečná rovina. Konečně. Přeřadil jsem na šestku a vůbec mi nevadilo, že stoupání od poslední vesnice stále pokračovalo. Ani mírnej protivítr, zesílenej rychlostí jízdy, neznamenal žádnou přítěž. Ani otlačená zadnice. Prostě jsem zabral. Tolik mě navnadil pohled na koruny stromů a vršek kostelní věže v dálce přede mnou. Vizuální stimulace je vždycky úspěšná. Spolu s vědomím, že brzo dosáhnu cíle, jako by obnovuje zásoby energie. Zejména když se necejtím příliš vyčerpaně, což tenkrát ne. Takže jsem se řítil po tý trošičku stoupající rovný silnici možná třicítkou. Možná i víc – už uběhl aspoň rok, co mi přestal fungovat měřák. Došla baterka a já vždycky zapomněl koupit novou. Ale to nebylo vůbec podstatný. Podstatný bylo, že na šestku se jelo rychle a stejně rychle mizela i vzdálenost mezi mnou a cílem.

Jabloně lemující silnici kolem mě ubíhaly jako na běžícím pásu. Zpočátku jen zleva, nakonec z obou stran. Občas jejich monotónní výsadbu zpestřil šípkovej keř. Když jsem jeden takovej zahlídl napravo, uvědomil jsem si, že se k silnici už připojily koleje a vedly souběžně s ní, až na nádraží. Zbejvalo přibližně 900 metrů. Po pár dalších jabloních se rumiště mezi silnicí a kolejištěm změnilo na oplocenou, betonovejma panelama pokrytou plochu, typickou pro přednádražní oblasti. Plot pozdějc vystřídala betonová zeď, za níž nebylo vidět takřka nic. Jen vršky náklaďáků, ramena bagrů a velká hromada rezavýho slisovanýho šrotu dávaly znát, že tam je vrakoviště. Tehdy jsem minul ceduli s vytištěným jménem města – Jemnice. Hned za ní mě na protější straně, u neomítnutýho domku, přivítal nápis „Jarní akce – Dveře se zárubní 135“. Reklama na ráně. Coby správná reklama, byla i lživá. Jaro už totiž bylo dávno pryč…

Většinu trasy na mě pralo slunce, proto jsem měl v plánu schovat se aspoň na chvilku do stínu tamního parku. Avšak od cedule k jeho první bráně to bylo ještě možná 400 metrů. Pořád rovně. Vrakoviště postupně přešlo v asi nepoužívaný nádražní budovy. Rampy, překladiště a oprejskaný zdi. Samotná stanice se rozkládála o kousek dál, vlastně právě naproti bráně parku. Bylo před ní ne úplně malý štěrkovaný odpočívadlo. Na něm tirák, s otevřenejma dveřma na straně řidiče, kterej se vybavoval s nějakým chlápkem. Neposlouchal jsem je a zabočil doleva do parku, konečně chráněnej stínem jeho zeleně.

Sjel jsem pár metrů dolů na hlavní cestu, kde jsem zatočil doprava, k městu. Vlevo bych byl dojel k dětskýmu koutku. Pod jednou borovicí jsem tam kdysi dávno cvičil. Vůbec, ten koutek je vidět od silnice a tentokrát mě překvapilo, že kromě možná dvou lidí tam nikdo nebyl. Ani žádný zamilovaný páry jako posledně. Divný. Možná to bylo pondělním červnovým odpolednem. Ale stejně jsem měl v úmyslu zamířit do centra, takže vpravo pro mě byla jasná volba. Přeřadil jsem na čtyřku a nasadil pomalý tempo.

I místní fotbalový hřiště zelo prázdnotou. Ke všemu i strádalo suchem. Jen několik málo proužků jakž takž zůstalo zelenejch, jinak veškerá tráva vypadala jako pole po sklizni. Jakejsi chlápek z druhý strany plotu u cesty kosil poslední zbytky svěžích bylin a prdění jeho sekačky se rozlíhalo do parnýho odpoledne. Zjevně měl za úkol udržovat areál hřiště, ale nechápal jsem, proč teď. Vždyť to pak akorát bude tak suchý, jako hrací plocha. Chudáci kytky. Ale lepší než poslouchat oduševnělej řev čutálistů a jejich fanoušků.

Neobsazená byla i lavička za hřištěm, kde jsem při svý minulý návštěvě rozjímal před odjezdem a pozoroval holky sedící na vedlejší lavičce, dál od cesty. Ta vedla pod lipovým stromořadím. Jakmile se zleva objevily menší smrky, věděl jsem, že jedno z hlavních parkovejch rozcestí je nablízku, a slezl jsem ze sedadla.

Najednou jsem zaslechl smích a hlučný řeči. Na první lavičce nejlevější odbočky rozcestí posedávala skupinka puberťáků. Mezi nima i jeden cikán, podle mě. Nebo někdo tmavší. Vypadají nebezpečně. Podobnejch individuí jsem se vždycky bál, od nás na ně nemám dobrý zkušenosti. Taťka je vždycky honil, protože ubližovali stromkům. Tihle si mě ještě nevšímali, protože jsem byl víceméně schovanej za jedním ze smrků. S pravou rukou na ose řídítek jsem pomalu pokračoval těsně před rozcestí. Zastavil jsem a zajistil kolo. Myslím, že ti puberťáci už o mě věděli, ale naštěstí jejich rádoby zábava byla přednější, tudíž mi nevěnovali pozornost. Vzezřením jsem nijak nepřitahoval oko zvědavců, proč tedy. Průhledem v korunách stromů jsem zadlíhl věžní hodiny. 15:48. Rozmejšlel jsem, co dál.

Ihned jsem vyřadil nejlevější cestu, páč vedla spíš od města, dolů k rybníkům. Navíc, jít kolem dospívající partičky se mi dvakrát nechtělo.

Druhá možnost, šikmo doleva, se nezdála špatná. Tam byla pod lípama lavička, kde jsem minule jedl makovej závin. Akorát že zatím jsem neměl k jídlu nic. Fakt bych si už něco dal, nechtěl bych probudit medvěda.

Třetí cesta, kterou obvykle jezdívám, vedla rovně, nejpřímějc k centru.

A čtvrtá, doprava, hlavním vchodem ven z parku, skoro naproti samošce. Jelikož mnou probíhaly myšlenky na svačinu, rozhodl jsem se pro poslední variantu. A až nakoupím, sednu si na tu lavičku u druhý cesty. Jo.

Pár kroků nato jsem stál před hlavní branou parku. Obchod stál mírně vpravo, přes dvě komunikace. Sledoval jsem hustotu dopravy. Vzpomněl jsem si na silnici kolem řeky v Jihlavě. Oproti ní tady nebyl skoro žádnej provoz. A žádný semafory. Přesto zadní silnice byla ta nejfrekventovanější, co procházela městem. Přední vedla zpátky k nádraží. Otočil jsem hlavou doleva, stejná situace. Z brány ale vylezl takovej na pohled legrační brejlatej maník, rovněž vedl kolo. Rozježenej elektrikář. Nedal bych ruku do ohně za to, že nemá vytažený trencle až k pupku. Čekal jsem, že se na mě podívá a já ho pozdravím. Nestalo se. Nasedl a rozjel se doprava, tam, odkud jsem přijel. Neuběhla ani minuta a já na druhý straně, vedle nakloněný plošiny k obchodu, zaparkoval kolo.

Z prodejny zrovna vyšly dvě maminky s kočárkama. Zastavily na slunci na chodníku a bavily se o nějakejch pozemcích na Znojemský nebo tak. To jsem stál pod nakloněným příchodem a v zrcadle mimoděk pozoroval svůj obraz a žmolil si oko, abych nebyl nápadnej, že poslouchám. Chvilku nato z obchodu vyšel manželskej pár, kolem zhruba 55 roků. Prošli dozadu kolem mě s nákupem na prsou.

„Ježiš, nerozteče se nám to?“ říkala zrovna ženská.

Přece jen, bylo docela vedro a slunko pálilo. Ze spodní levý kapsy kraťasů jsem vytáhl padesátikorunu a vhodil ji do vrchní, aby se mi líp vybírala. Pak jsem vešel dovnitř.

♦ ♦ ♦

Výhodou bylo, že se jednalo o mou druhou návštěvu toho obchodu, takže jsem měl určitej přehled, co kde je a co kde hledat. Samootevírací branka mě zavedla k salámům a chlazenejm výrobkům. Vlašáky, buřty a spol. Fuj, nic pro mě. Rakovinu nebrat! Zabočil jsem doleva a šel až dozadu, k sušenkám a podobnejm srágorám. Za 35,90 tam měli nějakou exotickou směs ořechů a sušenýho proslazenýho ovoce. Tohle by i šlo, ale ještě se mrknu k pečivu. Posledně jsem tam totiž našel moc dobrej makovej závin, dokonce i levnej. Míjel jsem ovoce a zeleninu. Bylo vidět, že už měly svý nejlepší léta za sebou. Banány pěkně nahnilý a otlučený, ne-li naplesnivělý. Rajčata jakbysmet. Nemluvě o salátu. Až mi jich bylo líto. Chudáci. Koutek s pečivem stál kousek dál naproti.

Minule tady toho bylo víc. I okoralejch rohlíků se v plastový bedýnce krčilo sotva pár, a to už je co říct. Rozhlídl jsem se a ve spodní přihrádce uviděl asi tři půlky nějakýho koláče. Od jaroměřickýho pekaře. 300 gramů. Ale ta cena, panečku – 15,90! Proti ní byla cena exotický směsky veskrze exotická. Bez váhání jsem měl vybráno. Najednou se ke mně nahrnul hlouček lidí a něco vybírali. Jako by nálet nenažranejch vesnickejch kobylek, v nárazech. Možná rodinka. Já vykouzlil úsměv na jednu slečnu a odebíral se přes ovoce zpět. Nakonec jsem narazil i na docela obstojný jabka, jenže jsem je neměl kde umejt, takže proč je kupovat. Když jsem naposled procházel koutem, kde byla směs, pochvaloval jsem si, jak dobře jsem vybral. Mířil jsem dál k pokladně.

Poměrně překvapivě, prodejna měla dvě pokladny. Ale ani jedna nebyla obsazená. Až si jedna z prodavaček, postávající opodál, všimla, že čekám, ukázala „sem“. A šel jsem. Odbavení proběhlo rychle a mou kapsu zaplnilo několik drobnejch mincí. Koláček už našel svýho majitele. Než jsem skutečně opustil obchod, spatřil jsem na protější stěně hodiny, vedle východu. Ukazovaly 16:10.

Po tý zhruba čtvrthodině strávený vevnitř se situace venku krapet změnila. Maminky s kočárkama někam zmizely. Stejně jako manželé. Jen slunce nehybně pražilo v půli oblohy šikmo zprava. Avšak klid na chodíku vystřídal nárůst provozu. Asi další náraz, nebo co.

Přes hlavní jsem přešel až tehdy, co po ní projela červená Lada, mířící kamsi na východ. Popravdě, byla spíš červenooranžová. Poznávací značku bohužel už nevím. Druhá silnice byla bezproblémová. Následovaly chodník, brána a rozcestí. Ještě dřív než odtud jsem zahájil vizuální kontakt s lavičkou, na níž jsem se podle předchozí dohody měl nasvačit. K mýmu údivu zůstala pořád volná, takže jsem se začal zaobírat pomejšlením na nadcházející pohoštění. To bude žůžo, až se napraskám! Znovu jsem pohlídl na ciferník na věži. 16:07. Hm, tak zase mají blbej čas.

Vtom jsem zjistil, že naproti mně jde jeden známej od vidění. Občas jsem ho potkal v autobusu z Brna. Bože, snad se mnou nebude chtít kecat. Sice jsme si nikdy moc neměli co říct, ale když je jeden natěšenej na něco jinýho, často se dějou nejrůznější náhody. Nechtěl jsem, aby mě cokoli zdrželo zakousnutí se do koláče, kterej jsem opatrně nesl v levý ruce.

Když se přiblížil, já se trochu usmál a za chůze pozdravil: „Čáu“.

„Nazdar,“ odpověděl, a pokračoval dál. Dopadlo to dobře. Super, cesta ke koláči je otevřená!

Po několika krocích jsem skopnul nožičku kola a nechal ho stát prakticky v prostředku cesty, přímo před lavičkou. Posadil jsem se.

Moje pozice vypadala, skoro jako bych byl na záchodě. Nohy rovně dolů, mírně od sebe, předkloněný tělo opřený předloktíma o stehna. Koláč v obou rukách. Zkoumal jsem jeho etiketu a hledal nejlepší místo, kde ho rozbalit. Tyhle polodomácí výrobky bejvají povětšinou zabalený do tvrdší fólie, která je na některý jejich hraně svařená, a koláč nebyl výjimkou. Ani makovej závin ne. Mimo jiný jsem vnímal i okolní atmosféru. Všiml jsem si, že najednou zhoustl provoz. Nebo mi aspoň znáhla přišlo, že za zdí parku, na níž se vánkem pohupovaly flíčky paprsků projdivších korunama, slyším projíždět tiráka za tirákem. Zajímavý. Branou tu a tam někdo prošel. Babka s kolem a zanedlouho po ní v opačným směru chlap. Puberťáci zůstali na místě, tentokrát je ale skoro všechny zakryl nedalekej kmen lípy.

Pohled na zem kolem lavičky byl jaksi smutnější, leželo tam hodně nedopalků cigaret a dalších binců. Přitom metr a půl nalevo stál odpaďák. Bordeláři. Dokonce vzadu pode mnou stála prázdná flaška piva. Pilsner Urquell. Bordeláři ožralí. Ale aspoň že nejni rozbitá… Možná bych ji i mohl vrátit, 3 koruny se hodí. Uvidím.

Zase jsem zamířil pohledem na okolí brány a rozcestí, ani nevím proč. Směrem od puberťáků šoupavě kráčel nějakej chlápek s taškou. Asi humusák. Zastavil na rozcestí a zadíval se ke mně, bez pohnutí. Tak dlouho, že ve mně začaly rašit obavy. Sakra, aby nešel sem, to by tak scházelo. Sehnul jsem hlavu, jako bych si ho nebyl všiml. Samože jen naoko. Ponechal jsem ho na samý periferii svýho periferního vidění, zdál se mi nějak divnej. Furt se čumí, hergot. Přemejšlel jsem, jestli nemám radši odejít. Pak se zničehonic sebral a odcházel trávou kamsi ke zdi, mezi bránu a první cestu. Trochu se mi ulevilo, ale mezitím mě do pravýho lejtka štípl komár, takže jsem musel vstát a zajít si ke stromu bodnutí pochcat. Stačí pár kapek do dlaně a plesk na pupenec, během deseti minut svědění přejde. Trošku jsem si ale pokapal kalhoty. Neposeda jeden, ten můj camprlík… Teď si můžu s humusákama směle pogratulovat. Pak jsem dočůral a konečně nastal čas svačiny.

Opatrně jsem rozevřel obal na jednom rohu koláče a mírně ho ohrnul. Podle etikety měl bejt povidlovomakovej. Nějak mě ten mák pronásleduje. Zakousl jsem se. Náplně bylo hodně, což bylo plus. Akorát že byla navrchu místama sušší a až moc sladká. A nezvyklá – mák s povidlím jsem ještě nejedl. Každopádně, za 16 Korun, plně vyhovující. Byl jsem hlavně rád, že je co do huby – co levně do huby.

Nakonec, chutnalo mi. Schválně jsem se snažil jíst pomalu, abych byl víc zasycenej. Těšil jsem se na jedno místo u druhýho konce obalu, kde byla náplň extra silná. Třešnička na dortu, to je moje. Zabranej do jídla, už jsem tolik nekontroloval okolí, což byla velká chyba. Když jsem měl v sobě o něco větší půlku koláče a vytouženej kousek extra silný náplně byl takřka na dokus, otočil jsem hlavu doprava. Přicházel šok. Přesněji, ten humusák.

♦ ♦ ♦

Ach jo. Přibližoval se a koukal na mě. Bylo jasný, že mi asi něco bude chtít. Možná peníze. Možná něco jinýho. Snad ne můj koláč! Nervózně jsem se do něj ještě jednou zakousl a odložil ho doleva vedle sebe. Nevěděl jsem, co bude. Zaplnila mě směs strachu a otrávenosti. Přesto jem se trošku usmál. Byl ode mě tak 3 metry a výrazem tváře dával najevo, že začne mluvit. Fakt jsem asi měl tehdá jít pryč…

„Neviděls tady někde mý kolo?“

„Nene, fakt ne, jenom svoje tady mám.“

Přišel k lavičce a položil na ni modrou tašku, asi metr ode mě. Trošku vrávoral. Asi byl mírně opilej.

„Ty vole, kam já ho dal?“

„To fakt nevím, omlouvám se, ale žádný kolo jsem poblíž neviděl.“

Odebral se kamsi dozadu ke stromu a hned byl zpátky. Nesl další tašku, těžší, bílou. Sedl si, položil ji na sebe a cosi mumlal. „Takovej nebo makovej, mně je to jedno…“ Přehraboval se v tašce, a pak vytáhl cosi zabalenýho v papíru. „Podívej se, co mám!“

„Hehe, uzenej sejra.“

„A mám aji pití, hele,“ odhrnul kus druhý tašky. Stály v ní dvě červený vína v petkách. Asi dvoulitrovejch. „Teď jsem to koupil,“ říkal s nadšením. Vybral jednu flašku, odšrouboval víčko a napil se. „Dej si.“

„Né, děkuju, já nemůžu, řídím…“

„Ale prosimtě, pij!“

„Opravdu ne, bych se motal. Navíc, já alkohol špatně spaluju…“

Popravdě, odmítal jsem hlavně proto, že jsem od něj nechtěl nic chytit. Představa, že bych měl játra zničený žloutenkou nebo po letech zase červy, mě vždycky dokázala odradit. Vlastně od tý doby, kdy brácha jako malej vlezl u známejch do psí boudy a my pozdějc všichni pochytali roupy, si dávám sakra pozor na osahávání jídla neumytejma rukama.

Ani představa levnýho vína, skoro jako z krabice, mi nedělala dobře. Samá síra a vůbec. Stačilo kdysi jednou – tehdy jsem byl ke všemu o dost blbější a míchal, co se dalo.

Tvářil se nevěřícně a snad i trochu zklamaně.

„Ale sejra si dáš, ne?“

„No…“ Napadlo mě, že něco bych si měl vzít, aby se třeba nenaštval. Mohl by zaútočit, a co pak. U podobnejch lidí jeden neví.

„Jen si dej!“

„Tak děkuju.“ Pravačkou jsem odlepil jeden plátek.

Najednou natáhl ruku. „Jinak, jsem Laďa.“

Musel jsem narychlo sejra přehodit do levý ruky, takže jsem se trochu zaprasil. „Kája, těší mě.“

Pak z kabele vytáhl sáček s rohlíkama, ze kterýho dva vybral. Jeden mi podal. „Na.“

„Jejda, díky.“ V každým případě jsem ale nic nemohl jíst. Po zhlídnutí situace bylo jasno.

Zatímco si chystal sejra na rohlík, poposunul tašku s vínama ke mně a tu s jídlem položil vedle sebe. Když jsem měl ruku na lavičce blízko tašky, nemohl ji vidět. Navíc, jeho opilost byla momentálně výhodou, míň si všímal okolního dění. Tak jsem při chvilkách dal sejra s rohlíkem k puse a dělal, že ukusuju a koušu. Potom, s rukama schovanejma za taškou, jsem vždycky kousek obojího utrhl, promačkal to v dlani a strčil do levý kapsy, ke klíčům. Vcelku mi bylo jedno, že si zasviním oblečení, hlavně jsem se toho chtěl co nejdřív zbavit. Myslím, že nebejt on opilej, můj podvod rychle prokoukne. Ještěže měl upito.

Ale na druhou stranu, nálada z něj dělala hodně ukecanýho člověka. Pořád něco mlel. Že neví, kde má to kolo. No a neustále se na něco vyptával. Odkud jsem, jestli mám rád kundy a sliboval, že na ně spolu pojedem do Hradce.

„Pořádně to tam roztočíme!“

Já většinou reagoval neturálně až mírně souhlasně, abych nevyvolával konflikt. Začínalo mi docházet, že si nejspíš chtěl jen pokecat. Těžší bylo vymyslet, jak zdvořile odejít. Nemohl jsem na nic přijít. Rozhodně mi nebylo extra příjemně, vůbec jsem ho neznal. Mohl bejt nebezpečnej a jen předstírat dobráka. Ale beze slova se sebrat mi rovněž bylo blbý. Ke všemu by se mohl naštvat, a co pak… Takže jsem prozatím kejval, poslouchal a pozoroval, jestli se neblíží bezprostřední nebezpečí.

Pomýšlení na odchod mě s časem pálilo čím dál víc. Nevypadalo, že svoje kecání kdy zastaví.

Najednou vytáhl nůž a rozložil ho. Lekl jsem se. A hergot, jestli zaútočí, jsem v prdeli. Připravoval jsem se na rychlej únik.

„Potěžkej ho,“ řekl vychloubavě vzápětí.

„Hmm…“

„Dobrý, ne?“

Dobrý bylo zejména to, že se mi ulevilo. Aspoň trošku. Útočník by takhle asi nereagoval. „Jo, pěknej, hezky kovovej.“ Vrátil jsem mu ho a on ho zastrčil do kapsy na pravý nohavici. Celej byl oblečenej v zašlejší maskáčový soupravě.

„Víš, ti něco povím. Já měl sedět, rok. Kvůli mědi. To je bordel, co?“

„To jo, přitom se ani nic nestalo.“

„Ale utekl jsem jim, sráčům,“ smál se a dodal: „Ale nikomu to neříkej…“

„Však ani nemám komu,“ přiznal jsem.

Zase zahrabal v tašce. Vyndal sklenici zavařenejch nakrájenejch okurek. „Dej si.“

„Né, já mám dost, jste hodnej…“

„Ale dej si a nevykej mi pořád!“

„Tak, když myslíš… Ty okurky si ale nech na potom.“

Stejně je ale otevřel. Asi nevypočítal přesně sílu, páč na sebe vylil trochu láku, když škubl víkem. To se v náladě stává. Vytáhl nůž a pár si jich nabral. Sklenku položil těsně k sobě. Mně se mezitím povedlo nacpat konečně celej rohlík se sejrem do kapsy. Snad už to mám za sebou. Neměl jsem.

Chvilku nato mi dal další rohlík a další sejra. Né! Ke všemu vytáhl z tašky pytel odřezků salámu. A sakra! Samozřejmě mi nabídl a byť jsem odmítal, nakonec jsem si musel vzít.

„Ber si, to je levný!“

Bylo, přesně takový balíčky jsem viděl v chlaďáku v obchůdku. Mohly bejt i prošlý. Měl jsem toho plný ruce a nevěděl jsem, kam s tím. Bylo od něj hezký, že mi dával, ale ty špinavý ruce. A kecal a kecal a někdy usrkl vína. Napadlo mě zariskovat. Dělal jsem, že jím, a chvilkama jsem zároveň házel chudáka saláma pod lavičku. Snad to nevidí. Nicméně, jednou mi přišlo, že mě zahlídl, ale možná se jen koukal tím směrem doblba. Tehdy totiž výjimečně nepovídal. Rohlík jsem nechal položenej těsně vedle tašky, s rukou u něj, takže to vypadalo, že ho tam držím.

„Ještě něco ti ukážu,“ pronesl, „ale nelekni se, jo?“

Pokejvnul jsem, poněkud zaskočeně. Pak jsem ztuhnul.

Z vesty vytáhl pistoli. Stříbrnej kolt s rukojetí potaženou odřeným plastem. A sakra! Snad ji nemá nabitou! Že jsem sem dneska jel… Musel jsem se tvářit nejistě, i když jsem se snažil bejt klidnej. Ale kupodivu byl můj úlek opět zbytečnej. Dal mi ji zase potěžkat. Pěkně jsem ji umastil, protože jsem ji bral rukou, v níž jsem měl salámy, tedy levou. Nestačil jsem je ještě všechny vyhodit, tak jsem zbylý nechal na lavičce nalevo od sebe, aby na ně neviděl.

„Ta je, co?“

„Fakt dobrý… Kolik tě stála?“

„Pět tisíc. Mám jako i ten zbrojní průkaz, nemysli si, to já všechno mám…“

Aspoň že nejni kradená. Možná on ani nejni bezdomovec. Pozdějc vyzradil, že dělal v Borovině, než tam zavřeli fabriku. Podle mě byl momentálně na podpoře. Takže odhad byl asi správnej.

Jakmile jsem mu ji vrátil, rozložil ji. Leželo v ní 5 nábojů. Nevím proč, ale myslel jsem si, že jsou ostrý. Popadl mě další záchvat strachu. Co když na mě vystřelí? Má průkaz, nemusel by. Navíc už má problémy policajtama. Vlastně mu to může bejt úplně jedno. Sakra, neudělej žádnou blbost!

Pravděpodobně se jen ujišťoval, že je nabitá. Složil ji zpátky a oběma rukama namířil nahoru do vzduchu. Následovala velká rána a jeho smích.

„Ty vole, to bylo, co?“

„No, jéje…“ Říkal jsem si, aby to už bylo za mnou a že pokud nás někdo uslyší, bude zle. V jeho situaci bych tohle rozhodně nedělal. Já byl vždycky podělanej z každýho okřiknutí. On se však očividně bavil.

„Šáhni, jak je horká!“

Zase mi ji podal. Musel jsem uznat, že byla.

„Jen ji potěžkej.“

Snad tehdy mi došlo, že neměl zlý úmysly. Prostě se chtěl pochlubit.

♦ ♦ ♦

Všechen salám už byl obalenej pískem a špínou pod lavičkou. Rohlík jsem zamejšlel hodit do koše. Akorát zatím nebyla vhodná příležitost. A ještě dlouho nebyla. Rozhodně ne v následujících minutách. Vytáhl nůž, ať si naberu nějaký okurky. Sice jsem dokola oponoval, že mám dost a podobně, ale nechtěl jsem klást dlouhodobější odpor, takže nakonec jsem si vzal. Snadno se nechám zlomit. Stejně nakonec půjdou dolů, chudáci. Naštěstí jsem si už trochu zvykl na takovýhle nehezký zacházení s jídlem, ale prostě, tohle nebylo správný.

Mezitím si taky nabíral. „Teď nám tu chybí jen muzika,“ lokl si vína.

„No, jezdí tady tiráci, aspoň něco,“ dodal jsem s úsměvem a rukou namířenou dopředu.

Každopádně, vypadal spokojeně. Vůbec v něm bylo cosi podivuhodnýho. To, co chybí většině z nás – schopnost radovat se ze situace, která probíhá. Nějak takhle vypadá svoboda.

„Znáš ruskou ruletu?“ najednou se zeptal.

„Jo.“ Bože, aby ju nechtěl hrát. Je přiopilej.

„Mám tam sice slepý, ale kdyby sis dal tu díru k hlavě, i tak seš mrtvej.“

Dobrý vědět. Pak natáhl ruku a rychle za sebou vystřelil zbejvající nálož. Jako bych začal odpočítívat čas, než na nás někdo vlítne, že děláme bordel. Však jsme na jemu příhodným místě. Přece ty špačky a lahev piva kolem.

Znova otevřel zásobník a vybíral náboje. Zajímavý bylo, že je nevyhazoval, ale schovával do kalhot. Cejtil jsem puch spálenýho střelnýho prachu. Z horní kapsy vesty vytáhl kulatou kovovou krabičku. Plnou novejch nábojů. Než začal nabíjet, řekl, že si mám zkusit pistoli zavřít a otevřít. Napoprvý drhlo otevření, protože jsem si popletl páčky. Podruhý už jsem to zvládl úspěšně. Načež ji nabil a k mýmu překvapení mi ji zase podal. Že ať vystřelím. Bál jsem se, že mě s tím někdo uvidí. Ale spoušť jsem zmáčkl.

„A ještě!“ pobízel.

Tak jsem střelil ještě jednou.

Stačilo, fakt jo. Vrátil jsem ji a on to zas všechno vystřílel. Jako předtím, v jeho tváři byl vidět radostnej výraz. Užíval si jako malej kluk. Zase mi ji dal na potěžkání a osahání horkýho bubnu a hlavně. Jako malej kluk. Jeho radost byla inspirativní.

Už jsem se tolik nebál, ale rostla ve mně chuť odejít. Jeden nikdy neví, co se druhýmu honí hlavou. Delší doba navíc znamená větší šanci, že se něco zvrtne.

„No jó, já už vím, vždyť to kolo mám u obchodu!“

„To aby sis pro něj radši šel…“

Už už se rozhoupával, že půjde, když to zazdil otázkou: „Máš dost jídla?“

„Jo, úplně, neměj strach,“ ukázal jsem mu zpod tašky nenačatej druhej rohlík.

„Vem si ještě sejra, ať máš k tomu co přikusovat.“

„Ne, to je dobrý…“ Nakonec mě stejně ukecal, nečekaně.

Nanovo vytáhl pistoli. Viděl jsem, že se k nám po cestě zleva blíží někdo se psem.

„Hele, někdo jde, radši to schovej.“ Zastrčil kolt do kalhot, ale ani to nebylo potřeba. Ten kolemjdoucí byl jeden z „našich“. Respektive on ho znal.

Přivítali se a zakecali. I já mu podal ruku. Jmenoval se Pavel. Ale povětšinou povídali mezi sebou. Laďa líčil, že má kolo u obchodu a že tam půjde, dál typicky humusácký záležitosti v Pavlovým podání. Něco o sociálce, „jak to všechno pomrdala“ a tak. Dobrý bylo, že s jeho příchodem se Laďa soustředil víc na něj. Taky hladil jeho psa a mluvil k němu. Nastala jedinečná příležitost stoupnout a vyhodit rohlík. Povedlo se. Dokonce i kapsu se mi povedlo vysypat. Hurá, jsem čistej!

A opakovalo se to, co jsem zažil před chvilkou já, jenomže s Pavlem v hlavní roli. Laďa mu nabízel víno, ale on nechtěl, že nepije. To se nestává často. Opět koloval nůž. A pistole. Jeden výstřel, potěžkávání a osahávání. Klasika.

„Ty vole, ta je žhavá!“ vykřikl Pavel.

„Však se podívej na tu díru,“ pobízel Laďa.

„To je díra jak do prdele,“ smál se Pavel, „ale nic ve zlým, jako.“

Bůh stál při mně a debata se nečekaně přehoupla k Laďovýmu kolu. „My ti to tady pohlídáme,“ řekl jsem. Konečně. Konečně se odhodlal a já zůstal u lavičku spolu s Pavlem.

Tentokrát jsme diskutovali sami. Většinu času mluvil on, já, jako vždycky, povětšinou přitakával. Byla docela pohoda. Napadlo mě sebrat salámy a aspoň je hodit do koše. Pavlovi jsem nakukal, že spadly, když jsme jedli, tak abych nedělal bordel.

„Ser na to, když spadly, tak spadly. Přece to nebudeš uklízet, nějakej pes to sežere.“

„Vlastně jo.“

„To víš, že jo, co by ses s tím sral.“

Uviděl jsem, že má v bundě flašku od piva a vzpomněl si na tu, co byla pod lavičkou. Sehnul jsem se a podal mu ji.

„Tady jestli chceš, si můžeš vzít…“

„Jé, ty seš zlatej!“

„Peníze se vždycky hodí, žejo.“

„No samo sebou!“ Potěšilo mě, že měl radost.

Při rozhovoru jsme se pomalu přibližovali k odpaďáku a Pavel ho začal prohlížet. Jak jinak, byl v tom kovanej. Našel mnou před chvilkou vyhozenej rohlík.

„Ty vole, čerstvej rohlík, podívej se! To jsou prasata!“ a zakousl se do něj. Snad ho sní dřív, než přijde Laďa. To by mohlo všechno prasknout. Kde vlastně je?

Pohlídl jsem k bráně a spatřil jsem ho, jak postává teprve na rozcestí. Moc mu to v opilosti nešlo. Bohudík. Aspoň se neprovalí rohlíková aféra.

Než přivedl kolo, utekla ještě docela doba, ale jelikož Pavel pořád povídal, ušlo to. Popravdě, byla s ním docela sranda. Měl nědý oči, vrásky kolem nich a sem tam vypadlej zub. Mírně odrostlý našedivělý vlasy. Připomínal mi Michala Suchánka. Laďa byl jinej, modrookej s křivým nosem. Špinavej blonďák. Trochu jako krokodýl Dundee, byť neměl jeho formu. Právě se vracel, i s kolem.

„Á, tak takhle vypadá. Není špatný,“ pochvaloval jsem. Stříbrný, s beranovejma řídítkama. Možná bylo i sovětský, nevím. Pojednou se Pavel jirky zeptal, jestli nemá cigaretu. Věděl jsem, že má, protože mi sám předtím nabízel. Naštěstí ne urputně, takže jsem si nemusel vzít. Kromě vína byly asi jedinou věcí, kterou mi nevnutil. Vychvaloval si ale, že jsou dobrý. Modrý Pall Mall, celobílý, jen na vnitřním konci filtru stříbrnej proužek. Ne nejlevnější. Asi má nějaký peníze, přece jenom. Vytáhl je a oba si zapálili.

„Takovej nebo makovej, mně je to jedno. Já pomůžu tobě, ty zas mně.“

Po chvíli jsem se odhodlal k rozloučení. „No nic, hoši, asi pojedu. Ještě objedu město, a pak domů.“

Laďa mi ještě na cestu nabídl víno, ale jako vždy jsem zdvořile odmítl. S oběma jsem si podal ruce.

„Půjčím ti spacák, jestli budeš chtít, a půjdem do Hradce. U mě se neztratíš!“ volal na mě, když jsem konečně nasedal na kolo a vyrazil.

♦ ♦ ♦

Během několika prvních šlápnutí mě zaplňovala úleva. Jak jsem byl rád, že je to za mnou. Přežil jsem. Bezpečný postavení přirozeně nasazuje růžový brejle nadhledu. Přesto má mysl cejtila cosi opravdovýho. Došlo mi, že že oni jsou docela dobří lidi a že předsudky vlastně nikam nevedou. To bylo něco!

Po dramatickejch zážitcích se obvykle jeden chce odreagovat a uvolnit. Nejinak tomu bylo u mě. Obecně nemám v lásce příliš velký dobrodružství a nejistotu, proto jsem považoval za nutný aspoň trošku obejít poměrně idylickej střed města. Navíc, stejně bych tam byl jel i bez setkání s Laďou. Vždycky tam jezdím kvůli útulnýmu náměstí a uličkám kolem něj, zalitejm odpoledním sluncem.

Nicméně, cesta od lavičky nebyla tou, jíž se klasicky do centra dostávám. Nezbylo mi tedy než improvizovat a vydat se první odbočkou nad rybníkem doprava. Ta mě podle odhadu správně zavedla ke mně známýmu východu z parku – přímo pod hlavní křižovatkou města. Pokaždý tam chvilku čekám, protože to místo nejni zrovna úplně přehledný. Silnice tam zatáčí doleva dolů za mřížoví a stromy parku. Ke všemu tam ani nejni oficiální přechod. Přesto se chodecky jedná o dost vytíženou lokalitu. Totiž, naproti je vchod do zámeckýho parku, kam jsem rovněž mířil. Zastavil jsem, nahodil pravej pedál na rychlej rozjezd a podíval se prvně doprava na křižovatku, pak doleva a ještě jednou doprava. Dobrý. Sešlápl jsem vzhůru přes hlavní silnici.

Zámeckej park je podstatně menší než sousední městskej. Vlastně možná to ani není park, jako spíš stromořadí u cesty a zatravněnej svah od zámku k silnici. Vyjížděl jsem nahoru a vzpomínal. Hned za brankou napravo je mezi lípama lavička, kde jsem minule viděl klábosit skupinku důchodců. Vůbec v Jemnici si má člověk kde sednout, na rozdíl od jinejch měst. Nalevo kamenná zídka, která končí, kde začíná hrubším pískem sypaná plocha kolem zámku. Úplně napravo pak stojí nejošuntělejší budova komplexu, s malou rampou. Na jejích zarůstajících schůdcích jsem kdysi svačil, sezamový semínka. Tehdy bylo slunce výš, rampu stínily stromy před ní a mezery v jejich korunách na oprejskaný zdi kreslily krásný šikmý dlouhý proužky.

Pokračoval jsem rovně, kousek od severní strany zámku k jeho východní bráně. Za ní se pískovej povrch mění v dlažbu, která pokrývá celou historickou část města. Tam jsem zastavil a slezl z kola. Kam dál?

Přemejšlel jsem, jestli jít vlevo, nebo rovně. První možnost by mě vedla ještě kolem zámku, a pak doprava, místní židovskou částí. Tahle nízká zahuštěná zástavba mě vždycky přitahovala. Nakonec bych vyšel na jihovýchodním rohu náměstí. Druhá možnost byla moje tradiční. Mezi hospodu a dům číslo 15 a úzkým průchodem rovnou doprostřed východní strany náměstí. Zvolil jsem klasiku, protože řád je moje parketa. Předtím jsem si ale trochou vody na pití opláchl ruce, abych aspoň trochu smyl mastnotu a salámovo-okurkovej čuch. Čistě pro lepší pocit.

Vzpomínky mě doprovázely i při míjení domu číslo 15. Vůbec, ten rohovej dům ve mně pokaždý vyvolává hřejivej pocit starejch dobrejch časů. Asi v něm nikdo nebydlí – okna má špinavý, někde i rozbitý a jeho čelní i postranní zeď se rozpadá. Vedle jeho dveří stávala široká lavička, dotvářející idylickou atmosféru, již jsem nejednou fotil. Už ne. Už nikdy nebude jako dřív. Dort, kterýmu chybí navrchu třešnička. Škoda. I tenkokrát byl dům zalitej podvečerním sluncem, ačkoli stíny na jeho oloupaný zdi byly protáhlejší než kdy jindy. Musel jsem s těma chlápkama strávit docela dlouho.

Zahrádka protejší hospody byla otevřená, ale prázdná. Z otevřenejch dveří se ale linul tlumenej rozhovor. Pohlídl jsem dopředu a všiml si dvou důchodců, jak kráčí směrem k náměstí. Nešli rychle a když jsem vcházel do průchodu, ještě ani nedosáhli jeho konce. Zpomalil jsem, aby nevypadalo, že se na ně tlačím. Průchod je asi 8 metrů dlouhej a poměrně úzkej, tedy i tmavej. O to mocnějc zapůsobí, když se temná chodba rozevře v rozlehlou pláň náměstí. Najednou vás oslní zdi baráků vzadu, kostel napravo a západní obloha se sluncem před váma, až musíte přivřít oči. Samože i teplota díky rozpálený dlažbě a uzavřenýmu prostoru. Tohle miluju. Možná proto se tahle cesta stala mou klasickou. Vyčkal jsem, až důchodci projdou, a následně prožil další osvícení.

Každopádně, tohle bylo o něco míň intenzivní. Opravdu jsem se v parku zdržel dýl. Na věži kostela bylo 18:00. Slunce zářilo nevysoko nad protějšíma střechama. Vlastně stálo přímo nad místem, kde ústila ulice z Podolí. Většinu plochy náměstí tvoří parkoviště, který bylo skoro prázdný. Poklidnej letní večer. Všechno pomalu zlátlo – bílý zdí, listy nově vysázenejch stromů, i odlesky od dlaždic. Všechno.

Užíval jsem si ten klid a světlo. Nastavil jsem tvář slunci, zavřel oči a zvolna dejchal. Nahoru, dolu. Pohltila mě nekonečná hřející oranž. Tohle mě nabíjelo. Asi jsem se i mírně usmíval. Pro momenty, jako byl tenhle, stojí za to žít.

Taky jsem prostě koukal kolem sebe. Nikde ani noha. Důchodci zmizeli kamsi doprava za kostel, možná i ven z náměstí jeho severovýchodním koncem. Napadlo mě, že bych se zase mohl podívat na svý druhý oblíbený místo – do uličky přemostěný obloukama a břečťanem, kousek za rohem nejbliží stěny domů. Nicméně, nešel jsem tam. Osud chtěl, aby tomu bylo jinak.

Můj pohled směřoval zhruba ke kostelu, když se mi na samým okraji zornýho pole něco mihlo. Někdo vyšel z průchodu. Natočil jsem se. Nějaká slečna. Mladá. Pěkná. Sakra pěkná – toho jsem si všiml okamžitě, asi intuice nebo tak. Hnědooká černovláska v kapuci a hnědejch kalhotách. Na nohách snad tenisky. Ale co bylo podstatný, byl její obličej. Tak vyzývavý křivky jsem už dlouho neviděl. A nádherný oči. Prošla kolem mě zhruba 3 metry daleko a koukala na mě. I já na ni, samozřejmě. Musel jsem se stydlivě usmát, nešlo to jinak. Pak jsem ji pořád pozoroval. Po chvilce se na mě rychle otočila. Třeba ji zajímám, ou… škoda, že jí nevidím do hlavy. Já ji měl plnou erotickejch představ, jak jinak.

Pokračovala dolů ke slunci a scházela schody na druhým konci náměstí, a pak do ulice k Podolí. Zbejvalo sotva několik vteřin do okamžiku, než by se mi byla ztratila v zátáčce tý uličky, ale zničehonic se otočila a šla zpátky. Ale ne ke mně. Jakmile vešla zpátky na náměstí, zabočila doleva, ke kostelu, z mý strany samože napravo. Signál? Ať jo, nebo ne, vydal jsem se jejím směrem taky. Ze zvědavosti.

Před vchodem kostela jsem se zastavil. Ona právě obcházela severní stranu náměstí, utápějící se ve sluneční záři, a tu a tam se poohlídla zpět – snad na mě. Nechával jsem jí tak 20 metrů náskok a pomalu kopíroval obvod kostela. Zrovna přecházela k rohovýmu domu východní strany náměstí a jako by chvilku sledovala jeho výlohu, načež zamířila na východ. Zrovna se neotáčela a já se dostal na dva tři kroky za ni. Odhodlal jsem se ji oslovit, byť zezadu to rozhodně není příhodnej postup. Ale co, za zkoušku nic nedám. Pozdvihl jsem ruku.

„Ahoj, promiň…“

Nic. Žádná otočka, šla pomalu dál. Pak jsem si všiml, že jí z jedný strany kapuce vychází černej drátek. Od sluchátek. Neslyšela mě, sakra. Blbý přehrávače.

Zarazil jsem se a stál, dokud vzdálenost mezi náma opět nevzrostla. Ona šla pořád rovně, ven z centra, a já zahnul první ulicí doprava – tou, která vede až kolem zámku k židovský části – s vědomím, že ji už nikdy neuvidím.

♦ ♦ ♦

V životě se dějou různý věci. Některý jsou dobrý, jiný horší, a některý neuvěřitelný. Zpětně pak jeden soudí, že se právě takhle měly stát. Opravdu měly, neboť současnost je produktem minulosti a co nás ovlivní, ovlivní nás chtě nechtě navždy. To je náš osud. Leckdy si ovšem následky nebo sílu všeho minulýho neuvědomujeme, proto osudu nechceme věřit. Jako já tenkrát.

Vracel jsem se nahoru k zámku a říkal jsem si, asi už pojedu domů. Akorát jsem vcházel na ten písečnej plácek, když vtom jsem ji zase uviděl. To snad nejni možný! Procházela k čelní straně zámku. Jeho vchod je zastřešenej a slouží hlavně mládeži coby místo vzájemnejch scházení. Jsou tam odněkud naskládaný lavičky a samozřejmě plno bordelu – jak je u těhle míst zvykem. Skoro se mi chtělo tam za ní jít, ale bál jsem se. Tak jsem neporušil směr a pokračoval kousek dolů po svahu. Jakmile zprava začaly zídka a stromořadí, zastavil jsem. Vchod zámku byl zhruba do výšky průměrný postavy schovanej za trávou svahu, takže jsem ji neviděl. Jaksi jsem ji ale chtěl vidět znova zblízka. snad i trochu pokecat. Proto mě zajímalo, kam dál půjde. Na druhý straně cesty stojí směrem k baráku s rampou turistická mapa okolí. To by šlo. Za chvilku jsem tam stál a prohlížel ji. Naoko. V snad ne úplně nápadnejch intervalech jsem se pootáčel k zámku, abych měl přehled, co dělá. Jestli nepůjde někam jinam. Nebo čeká, že přijdu? Nevěděl jsem. Ale tolik střetnutí nemohla bejt náhoda, přemejšlel jsem a tupě zíral na mapu. Za několik minut vyšla.

Vracela se tam, odkud přišla. Naštěstí mapa stála přímo vedle třetího vchodu zámeckýho parku a nedaleko cesty k hlavní bráně, takže kamkoli by se byla vydala, prošla by nedaleko mě. Kupodivu vybrala nejbližší možnost. Když jsem uslyšel její krok v písku nedalo mi to a otočil jsem se. Nezastavila, ale uchichtla se. Nádhernej obličej. Ale bez kapuci by jí to seklo ještě víc. Každopádně, nic jsem neřekl a nechal ji projít. Zpoza mapy jsem ji zase sledoval.

Hlavní silnice vedla podél dolní poloviny zámeckýho parku. Vlastně od jeho první brány po tu u mapy. Přešla na druhou stranu, k dalším výlohám a pomalu se vzdalovala jako by k nádraží. Než mě stačily přepadnout myšlenky, že je po všem a že jsem to zas podělal, přeběhla zpátky před křižovatkou a první bránou zase do parku. Mezi stromama bylo špatně vidět, ale došlo mi, že si sedla na tu lavičku, kde bylo tehdá ti důchodci. Přímo naproti křižovatce. Teď, nebo nikdy. Scházel jsem stromořadím kolem zídky a posiloval nadšení a zvědavost v boji s bázní kdesi uvnitř sebe.

Odbočil jsem doleva do trávy mezi lípy, když se cesta přiblížila lavičce nejvíc. Průhledem mezi kmenama jsem viděl, jak klidně sedí a dívá se dolů pod sebe, podle natočení její kapuci. Ale jistej jsem si nebyl, protože lavička byla orientovaná ode mě, ke keřům, který částečně zakrejvaly výhled na křižovatku. Zase budu přicházet odzadu, ach jo. Za posledním stromem jsem se zastavil a vymejšlel scénáře možný konverzace. Někdo třetí tuhle situaci mohl zhodnotit jako úchyla, čekajícího na vhodnou příležitost k přepadení. To jsem celej já. Pak jsem se v duchu zhluboka nadechl. Teď, nebo nikdy.

Všimla si mě, až když jsem byl zhruba metr a půl od ní, z jejího pohledu vepředu nalevo. Pozvedla hlavu a s neutrálním výrazem vytáhla z levýho ucha sluchátko. Zamáchal jsem rukou. „Ahoj, promiň, že ruším, ale mohl bych se tě na něco zeptat, prosím?“ Tohle se dalo rozvinout do všemožnejch témat. Očekával jsem ale hodně.

Chtěl bych si k tobě přisednout, můžu? Řekni ano, prosím… Jednou rukou bych sevřel tvou dlaň a druhou ti zajel pod kapuci do vlasů. Pomalu bych se přibližoval, utápěl se ve studnách tvejch očí, až bych na samým jejich dnu ucejtil tvý žhavý rty na svejch. Chvilku jemný doteky, chvilku kousání. Vzdychala bys a já taky. Naše prsty by se při tom vášnivě proplítaly a rukou ve vlasech bych tě nepřestával hladit. Pak by sis na mě sedla a já bych tě pevně objal. Vzrušeně bych přejížděl a mačkal tvý záda a boky až ke stehnům, kterejma bys mě pevně svírala. Tahala bys mě za vlasy a ve mně by všechno hořelo, tím víc, jak by ses na mně kroutila. Rychle a pomalu, tak jako tření rtů. Znovu a znovu. Pořád. Prostě zapomenout na svět kolem, jen se oddávat vzájemnýmu opojení. Řekni ano, prosím!

Popravdě, očekával jsem příliš mnoho. Respektive mý očekávání nebylo mým osudem, což se mi stává docela často. Její reakce mě v každým případě dost zklamala. Nahodila nezúčastněnej výraz a odpověděla „Co?“ Jako bych po tom všem ani nebyl vítanej, ach… Představy vzájemnýho spojení praskly jako vyschlá bublina. Co jsem udělal špatně? Příchod odzadu? Nebo možná prostě já…

Po přehodnocení situace mi vyšlo, že bych měl co nejdřív vyklidit pole. Řekl jsem první blbost, která mě napadla a která byla míň blbá než „Promiň, musím jít“: „Nevíš, kde bych si mohl koupit něco k jídlu?“

„No, tady rovně je Večerka, nebo dole pod kopcem Penny market.“

Nezněla zle, možná se i trochu usmívala, ale můj předsudek už nešel vzít zpátky.

„Tak já asi zkusím tu Večerku, nějak to najdu, dík. Měj se, ahoj…“

Lhal jsem, ale co už. Každopádně, nemohla to poznat, protože jsem vyjel na cestu a dolů branou přes silnici do velkýho parku, rovně směrem k rozcestí, což bylo i směrem k Večerce. Ani jsem se na ni nepodíval zpátky. Už jsem věděl, že ji nikdy neuvidím. Tohle byl můj osud.

Jak jsem se vzdaloval od města, upíral jsem pohled víc a víc napravo. Laďa tam ještě seděl a Pavel akorát odcházel. Všiml si mě. Zvedl jsem ruku na pozdrav. Opětoval ho a pomalu se vzdaloval od Laďovy lavičky. Jsou to ale hoši ukecaní, jen co je pravda. Probleskla mi hlavou Večerka. Ten koláč! Měl jsem přece ještě skoro půlku v dolní levý kapse. Když totiž přišel Pavel a stoupnul jsem, mimoděk jsem z lavičky sklidil i zbytek koláče. Stejně ho už nebudu jíst… Dám ho Laďovi, za to jídlo, co mi dal. Na rozcestí jsem zabočil přímo k němu.

Byl překvapenej, že jsem se vrátil. Nakonec, sám bych tohle vůbec nebyl předpokládal, zejména v dobu, kdy si ke mně přisedl. Jednoznačně měl radost, ale dárek zpočátku odmítal. Tentokrát se naše role prohodily – já byl ten, kdo nutil. A nakonec jsem vyhrál. Vlastně dvakrát, protože mi ještě jednou nabízel víno.

„Dáme příště, jo?“ vymluvil jsem se lišácky.

„Tak jo!“

Pak, když jsme se loučili, mě objal. Zase mě mírně šokoval. Ale přiznám se, že mi to nebylo nepříjemný, jen krapet nezvyklý. Můj styl je podání ruky.

„Rád jsem tě poznal, Laďo, ahoj!“ Rozjel jsem se a v uších mi zdálky zahučely jeho poslední slova:

„Já si tě najdu!“

„Jo,“ zahulákal jsem. Možná jo. Možná to bude můj osud.

Komentáře