Jihlava

Zobrazeno: 891×

Je zima a jaro ne a ne začít. Už mě jaksi zneklidňuje koukat z okna na prochladlý střechy, nabalovat se do bund a čepic, ve kterejch mi je buď stejně zima, když jdu pomalu, nebo vedro, když jdu rychle. Vlastně musím říct, že ani moc času teď venku nepobejvám, prostě je to otravný – hlavně když všude lítají mračna prachu. Přesto se snažím, aspoň na chvilku, každej den trošku vyvětrat plíce. Většinou skončím v lesíku kousek za městem. Nebo v Bille. Jo, tam se od nás jde pořád do kopce, takže byť by mrzlo sebevíc, zahřeje to, což je dobrý. Zhruba ve dvou třetinách cesty stojí pěknej kaštan, pohledně souměrnej. Teda spíš stával. Loni v létě ho půlku odřízli. Prej proto, že by se jinak rozlomil. Docela ironický, neboť pár měsíců před tím vedle něj zapíchli cedulku „Strom města“. Co naplat, všelijaký hlouposti se dějou, každopádně už tak pěknej není. Ovšem to, že je kaštan, má něco do sebe. Ne něco, docela hodně, docela hodně pro mě. Pod kaštanem jsem totiž z velký části prožil jeden neopakovatelnej den.

Bylo léto jako vyšitý. Už od samýho rána bylo zřejmý, že tenhle den bude horkej. Jednak proto, že horizont pokrejval typickej šedožlutej zákal. Jednak proto, že tu noc jsem poměrně blbě spal. Vůbec jsem nemohl dospat a vylezl z postele hodinu a půl před odjezdem, v šest ráno. Byl jsem přeplněnej očekáváním. Možná bych si byl dával větší pozor, vědět, co přijde. Nevěděl jsem, což bylo podstatný.

Abych pravdu řekl, nenaplňovalo mě jen očekávání. Od předešlýho večera jsem zaznamenával určitý zajímavý napětí. Prostě, že jeden neví přesně, jak věci dopadnou, ale současně má jakože dobrý tušení. Zejtra mám, zejtra má-ám, svůj den. Tahle melodie mi v hlavě pořád hrála.

Dneska mám, dneska má-ám svůj den. A tak jsem, se vším očekáváním a pocity, šel po rozcvičce na snídani. Nevím, co jsem k ní měl, vím jen, že byla mírně nervózní. Moc jsem si ji neužil. Potom jsem se převlíkl do čistýho, navoněl, sbalil náhradní oblečení a svačinu. Jo a taky jsem si vzal svůj prsten, brejle, nožík, peněženku a mobil, vytaženej z nabíječky. Do odjezdu zbejvalo asi tři čtvrtě hodiny.

K nádraží mi to trvá zhruba 7 minut, takže jsem chvilku čekal, protože by bylo zbytečný tam dlouho strašit. Popocházel jsem mezi chodbou a kuchyní, abych zjistil, kolik je hodin. Nakonec jsem to nevydržel a nedočkavě vyrazil kolem 7:00.

Dlažbu mostu přes místní potok osvětlovalo ranní slunce, zepředu, mírně zleva. Vzpomněl jsem si na doby, kdy jsem tudy chodíval do školy. Ovšem na rozdíl od těch časů jsem za mostem nešel rovně, za sluncem, ale kolmo doleva, kopcem kolem parku k sokolovně. Prostě ne do školy, na nádraží.

Cestou nahoru jsem se schválně zpomaloval, říkal jsem si, že mám čas a abych se nezpotil. Málokdy mi záleželo na vzhledu tolik, co ten den. Totiž, nabídl jsem se jedný fotograficky zapálený slečně, že jí zkusím bejt modelem. Docela mi to sluší. Sepraná taťkova tmavošedá košile, světlý, místama podřený rifle potištěný písmenkama, zbrusu nový kožený tenisky, co byly na jaře ve slevě. Nebyla to špatná kombinace. Akorát batoh trošku kazil vyladěnej dojem. Ale když ho nechám v ruce, nebude to tak hrozný, řešil jsem ani ne v polovině kopce. Beztak jsem celou dobu myslel hlavně na to, až ji uvidím. Popravdě, ona se mi od pohledu dost líbila. Proto jsem se zabejval kravinama, jako kde mít bágl.

Když jsem přicházel k nádraží, tamní hodiny byly právě na slunci a ukazovaly 7:05. Nebyl jsem uřícenej. Naše hodiny nikdy nešly přesně, takže jsem klidně mohl odhadovanejch 7 minut jít. Mám 25 minut, dobrý. Mířil jsem k nástupišti číslo 2.

Nástupiště se pomalu vynořovalo ze stínu zastřešenejch čekacích míst. Jeho hranice zasahovala přibližně do půlky vyvýšený nástupní plochy. Brzo ráno. Ke všemu sobota, takže relativní klid. Sem tam projelo po hlavní auto, občas náklaďák. Podle mě nefoukal vítr, protože odtud nebyly cejtit výfukový plyny. Nebo možná mírně foukal a já je necejtil přes svou voňavku. Nebo dokonce foukal netypicky od východu, nevím. Na obličej mi svítilo zprava slunce. Potlačoval jsem nutkavou obavu z toho, že jestli budu stát dlouho na jednom místě, připálím se. I tak jsem se průběžně otáčel a pozoroval okolí. Dohromady jsem viděl několik lidí. Prostě já a probouzející se nádraží. Vcelku pohoda, jen ve mně cosi šrotovalo.

Pro jistotu jsem zkoukl jízdní řád, jestli spoj opravdu jede. Měl by, bylo to na internetu. A fakt, že jo. Chvilku nato mě přepadla potřeba, dát jí vědět, že doopravdy vyrážím. Mohlo bejt tak 7:15. No, v podstatě tohle byl náš druhej pokus o setkání. První, ze 4. května, nevyšel kvůli počasí. Naneštěstí mi tehdá přišlo, že je jasný, že nepřijedu. Tudíž jsem jí nenapsal, za což mi pak vzkazem vynadala. Hlavně proto jsem tentokrát chtěl bejt poctivej. V 7:20 jsem pak odeslal zprávu se zněním: „Bry rano:) Cekam na bus, takze ci jedes, pocitej se mnou. Zatim se mej;)“. Pak jsem začal čekat na odpověď a odpočítávat minuty do odjezdu.

Mezitím na nástupiště přišla jedna ženská, prohlídla řád, a pak rovněž čekala. Nijak výrazně jsem ji nepozoroval, ale napadlo mě, že si asi pomyslela, jakej nejsem namachrovanej frajírek, kterej jede na rande, když smrdí na sto honů a furt čumí na mobil. Nebyla by daleko od pravdy.

Jakmile pominulo půl osmý, začal jsem bejt netrpělivej. Ke všemu stále žádná odpověď. Všecko se zdálo hrozně pomalý. Než přijel autobus, uběhlo asi ještě dalších 5 minut. Proběhla mnou i myšlenka, jestli mám nastupovat, když nereaguje. Nastoupil jsem. Její žádná odpověď mě ale pak hlodala celou cestu.

Autobus byla klimatizovaná žlutobílá Karosa, myslím. Usadil jsem se v první polovině vozu, do uličky, na straně od řidiče. Asi bych byl šel o něco víc dopředu, kdyby tam bylo bejvalo volno. Ale stále to bylo zhruba tam, kde sedávám, jedu-li busem. Za řidičem, úplně vpředu, vzadu nebo u okna se necejtím dobře. Zkoušel jsem usnout a byť se mi sedělo příjemně, nešlo to. Byl jsem moc nabuzenej. Taky jsem přemejšlel, jestli tam bude a když jo, jaká bude. Z písemnýho projevu vypadala „dost sebevědomě“. Dokonce jsem i uvažoval nad jakýmsi záložním plánem, kdyby nepřijela. Že bych se šel podívat po městě, do parku, kde jsem svačil, když jsem dělal Národní srovnávací zkoušky k přijímačkám na vejšku a tak. Avšak, jako obvykle, zatěžoval jsem svou mysl zbytečně.

Dorazil jsem s asi 5minutovým zpožděním, kolem 8:30. Plán byl dostat se na tamní hlavní vlakový nádraží, který bylo odtamtud zhruba 2 kilometry, a tam se s ní v 8:45 potkat. Na rozdíl od domácí cesty na nádraží jsem z autobusu vyrazil rychlejším krokem, kvůli zpoždění. Už jsem věděl, že ho nezmírním – leda že bych běžel, což jsem nechtěl. Nechtěl jsem bejt mokrej. Dobrá věc ale byla, že jsem obstojně prostudoval mapu, proto jsem mířil bez přemejšlení k severovýchodu, tam, kde vyjíždí autobusy. A je to tady, napadalo mě. Jenže pořád nepíše… No co, půjdu tam a když tam nebude, použiju náhradní plán. Mobil jsem nechal v kalhotový kapse, abych byl případně pohotovej.

♦ ♦ ♦

Slunce, za hodinu strávenou v autobuse, viditelně vystoupalo po obloze a vzduch byl teplejší. Ještě pořád se mi ale zdálo, že ve světlu je ráno, neslo v sobě jakejsi žlutavej nádech. Boty docela tlumeně klapaly. Bylo cejtit, že nemají vyztuženou podrážku jako každý tenisky, ale nebyly nepohodlný. Zatím. Brzo soudit, po pár minutách používání. Míjel jsem hezky osvícený zahrádky u domů po pravý straně. Po levý, přes silnici, nic moc zajímavýho. Akorát zchátralejší barák, hospodu, co byla zavřená. Hned mi problesklo hlavou, že je to ta hospoda, kam jsme se s kámošem pokoušeli dostat po Národních srovnávacích zkouškách. Vraceli jsme se na nádraží a měli žízeň. Bohužel, zavřeno bylo i tenkrát. Nemohli jsme najít žádnej supermarket a samošku, tak jsme hledali cokoli, kde by mohli mít pití… Já měl teď pití dost a cíl stále před sebou.

8:35. Najednou cinkl telefon. Zpráva, konečně. Nezajímalo mě, jestli bude dobrá, nebo ne, bleskurychle jsem ji otevřel.

„Tady orel.jsem na miste urceni.najdes me nekde v hale:)“ Byla dobrá. Sice jsem zrovna neocenil, že mi nenapsala hned, ale co už. Hlavně že přijela. Automaticky jsem začal odpovídat. Musel jsem, přece už nešlo přijít včas.

„Ok;) Asi nemit bus 5 min zpozdeni,mohl jsem to stihnout vcas-brzo tam budu,sokolnice;)“ Psal jsem za chůze, tedy jsem trošku zpomalil. Asi i psaní samotný bylo zpomalený, abych se mohl soustředit na cestu. Prostě chlap, nezvládám víc věcí najednou. Trvalo mi 3 minuty, než jsem ji odeslal. A náhradní plán byl ten tam, což mě těšilo.

Jak jsem pokračoval v cestě, dostal jsem dojem, že záchytný body z mapy jsou nějak blíž. Krátce po odeslání zprávy jsem vlevo viděl park. To musí bejt u městskýho vlakáču, o kterým mi psala, že se tam zastavíme. Provoz začal houstnout, když jsem se přibližoval k poměrně důležitý křižovatce u centra. Naštěstí mě semafory pustily brzo.

Zatáčel jsem doleva a začal relativně úzkou ulicí klesat k řece. Tahle ulice byla očividně starší než ta od nádraží. Nemohl jsem si zapamatovat její jméno. Učil jsem se ho dvakrát, a stejně jsem ho nevěděl. Instinkt mi ale dobře poradil, takže nakonec nebylo potřeba.

Podél řeky vedla rušná silnice. Chtěl jsem ji prvně přejít na červenou, byly tam pomalý semafory. Nakonec jsem však poslušně, byť netrpělivě, čekal na zelenou. Doprava byla totiž na černý projití dost hustá a ač jsem nechtěl nabírat další zpoždění, bál jsem se zariskovat. Riskování není moje parketa. Tak jsem radši dodržel pravidla a stál.

Zprava se do mě opíralo slunce. Tehdy jsem poprvý ucejtil horko. Možná za to mohla i velká plocha asfaltu kolem, spíš ale fakt, že jsem stál celou dobu na přímým slunci. Než jsem se začal potit, padla zelená a já, coby jedinej přecházející, pokračoval vzhůru k nádraží.

Ulice od řeky byla zase jedna z novějších, s docela vysokou zástavbou na pravý straně. Tam jsem taky šel. Vlastně co vím, od autobusáku jsem šel jenom po pravý straně ulic. I přes to, že díky vyšším budovám jsem byl ve stínu, mi bylo za chvilku vedro. To ten mírnej kopec. Popravdě, moje oblečení bylo příliš teplý pro tohle počasí. Nefotit se, vzal bych si všechno s krátkým a sandály. Abych nevypadal jako zmoklá slepice, sundal jsem si aspoň košili a šel nahoře bez. Trošku to chladilo, díkybohu.

Asi blok přede mnou jsem zpozoroval skupinu lidí jdoucí proti mně. Početná rodinka se známejma – aspoň mi tak přišli, když mě míjeli. Víc chodců jsem po cestě nepotkal. Každopádně, když jsem přešel nějakou vedlejší ulici, kopec se začal zvolňovat. Už tam brzo budu. Potvrdily mi to i stromy nedaleko přede mnou. Oblíkl jsem si košili a upravoval ji. Sotva jsem dopnul poslední knoflík, zpoza doprava zatáčejícího zábradlí se vynořovala budova nádraží.

Přemejšlel jsem, kde vevnitř asi bude. Chtěl jsem udělat dojem, uvažoval jsem nad výrazem a přivítáním. Jenže nakonec jsem byl ten překvapenej já. Zraky jsem soustředil na vchod. Před ním bylo několik schodů a lidí. Všichni postávali nebo šli. Až na jednu slečnu. Seděla s bradou podepřenou oběma rukama, vedle sebe po stranách batohy nebo tak něco. Asi neuběhly ani dva moje kroky a ona se dala do pohybu. Že by TO byla ona? Ještě jsem byl poměrně daleko, tak jsem si nebyl jistej. Navíc všechno bylo v protisvětle. Jakmile jsem uviděl, že se přibližuje ke mně a ne náhodně odchází, bylo to jasný. To JE ona.

Okamžitě jsem se začal usmívat. Ale jak se znám, ten úsměv byl možná až přiblblej. Snad mi vyjde můj pozdrav. Docela upřeně jsem ji pozoroval. Už nevím, kdo z nás promluvil první. Každopádně, představili jsme se, byť jsme svý jména znali z netu. Při tom jsme si potřásli rukou, já tu její pak trošku neohrabaně políbil.

„Těší mě.“

„Óo,“ řekla, zdálo se, překvapeně. Asi to nečekala, takže jsem měl snad úspěch.

„Promiň za zpoždění, snad tady nečekáš moc dlouho.“

„To je dobrý, zrovna začali vytírat, tak mě vyhodili ven.“

Její hlas byl jinej, než jsem si představoval. Ne tak tvrdej. Naopak, poměrně rozpustilej. A rajcovní. Celá byla rajcovní, fakt jakože. Ještě hezčí než na fotkách. Uplý šedý tričko, tmavý rifle, nitkový boty bez podpatku. Sexy postava a obličej, ba co líp, modrý oči a tmavý vlasy. A vůbec nejlíp, pěkný, moc pěkný prsa. Tohle žeru. Kurňa, ta je. Akorát nehty na rukách neměla tak pěkný. Ale to byla maličkost. Přitahovala mě jako žádná jiná dosud. Bezpochyby. Myslí mi projížděly samý vzrušivý představy. Neblbni, jedeš se jenom fotit… Tyjo, ale moct tak ochutnat její rty… aspoň jednou.

„Tak kam půjdem? Na to městský nádraží?“

Fakt jsem se těšil, jak bude stát za objektivem a dávat mi rozkazy. Doufal jsem, že to takhle dopadne, protože pózování mi samo od sebe moc nešlo. Jo a taky jsem se těšil, že si i ji snad vyfotím. Ještě ale nebyla vhodná doba, abych s tím přišel.

„Přemejšlela jsem, že bysme mohli udělat něco s industriální tematikou.“ Trošku se zasmála, když to dořekla. Určitě věděla, že to zní dost nadneseně. A pokračovala: „Zkusíme prvně viadukt a pak se uvidí, co dál.“

„Nakonec, času máme dost, žejo. Takže kterým směrem?“ zněla má otázka.

Její odpověď byla stručná a jasná. „Můžem tady dolů.“

„Jo, okej, takže vlastně zpátky.“ Mobil jsem schoval do přední kapsy batohu. A šli jsme.

Od tý chvíle jsem poněkud přestal sledovat čas a vzdálenosti. Moje pozornost byla upřená na ni. Snažil jsem mluvit, jak nejlíp to šlo. Ale vím, že jsme kráčeli po druhý straně ulice, tý víc osvětlený. Já vlevo, ona vpravo. Kecali jsme hlavně o nastávajícím focení, že to bude pro mě zajímavý, páč nemám moc zkušeností, i kvůli tomu, že mě bude fotit taková pohledná slečna. Že si přivezla i malůvky a jestli budu chtít, může mě napatlat a nějak to vycvaknout.

„Jak jsem slíbil, budu ti k dispozici,“ pronesl jsem s úsměvem. Mimoto jsem jí lichotil, kde se dalo. Fakt moc nešlo soustředit se na něco jinýho než ji. Měl jsem ji před očima, v hlavě a z toho všeho i v kalhotách. Proto jsem si ani neuvědomil, že jsme prošli zpátky většinu cesty k řece, než jsme odbočili do míst, kde jsem ten den ještě nebyl.

Prostě najednou řekla něco jako „teď tady“ a ukázala doprava. Byly tam stromy, svah nahoru, trošku trávy a vyšlapaná pěšinka. Úplně na vršku zábradlí. Skoro jako parčík. Tentokrát jsme šli za sebou, ona vepředu. Na nejprudším místě jí krapet podkluzovaly boty, tak jsem odzadu zahulákal, jestli nechce pomoc. Že ne.

„Ale kdybys chtěla, postrčím tě,“ ještě jednou jsem to zkusil.

„Tohle ještě zvládnu,“ odpověděla.

Až jsme byli nahoře, prohlásil jsem, že je „silná žena“. Škoda, že nechtěla pomoct, mohl jsem jí šáhnout na zadek. Samý nadržený myšlenky. Možná to tušila, a proto nechtěla.

Pak zjistila, že se nemuselo štrachat přímo do kopce, protože tam vedl menší chodník. Ale toho jsme si nevšimli.

„No co, aspoň jsme to měli dobrodružnější,“ uchichtla se.

„Taky si myslím, se někdy stane, no.“ A taky jsem se usmál.

Moje tušení, že se jednalo o parčík, bylo správný. Před náma stál asi kostelík, obešli jsme ho z osvětlený strany. Zároveň povídala, že tam něco snad dělala s kámoškou, už nevím přesně. Pár metrů za ním vedly zhruba severojižně koleje. Řekla, že teď půjdeme po nich, doleva, k jihu. Trochu jsem se bál, aby nic nejelo. Kolem bylo křoví a nebylo moc kam uhnout. Každopádně, nechal jsem se vést. Zhruba po 50 metrech z nich sešla, hned vedle byl takovej rezavej opletenej žebřík.

„Áa,“ zamumlal jsem, páč mi došlo, že to už asi bude ten most. Chtěl jsem zamachrovat, tak jsem se chytil „obručí“ a spouštěl se dolů. Co chlap nevymyslí za ptákovinu…

Viadukt byl poměrně dlouhej. Možná stometrovej. Dole řeka. Docela hloubka. Když jsme byli oba dole, zeptala se, jestli s sebou nemám něco bílýho.

„Jo, košili, v podstatě bílou.“ Vytáhl jsem ji a podal jí. „Bude to dobrý?“

„Jo, díky.“ Ještě jsem nevěděl, co s ní bude chtít.

„Mám si ji oblíct?“

„Né, to kvůli foťáku.“

„Jo ahá,“ došlo mi. Chtěla si manuálně nastavit bílou. Vyndala ho z batohu a nastavovala. Canon to byl, nějakej starší, digitální zrcadlovka. „Takže taky nemáš ráda tovární nastavení, co?“

„Si piš.“

Zvědavost mi nedovolila se nezeptat: „Co je to za typ?“

„Třístovka.“ Opravdu starší kousek.

„Dobrý, mám to,“ řekla vzápětí.

„Tak se asi dáme do práce, že?“ dodal jsem trošku lišácky.

„Mám ještě takovej dotaz, pořád trváš na tom, abych fotila v RAWu? Ono je to beztak úplně stejný jako v JPEGu.“

„Nó, jak chceš. Já myslel, aby to bylo jakože ‚supr‘, ale když říkáš… Hlavně když se něco povede. A mohl bych o ty fotky potom poprosit?“

„S tím počítám.“ Viděl jsem slibnej začátek.

Ale realita už byla o něco míň slibná. Často jsem se blbě usmíval a nevěděl přesně, jak se postavit. Měl jsem tendenci sklánět hlavu a dívat se do objektivu trošku shora. „Narovnej se!“ slyšel jsem od ní dostkrát, ale říkala to napůl rejpavě se smíchem. Procházeli jsme most po jeho osvětlenější straně a zkoušeli najít vhodnou scénu. Mezitím nad náma projel vlak. Byl to fakt hukot, oba jsme zastavili a čekali. Jaksi nejistě se u toho culila. Pomalu jsme došli až na druhej konec. Tam mě fotila coby „osvícenýho“ na žebříku. Zas jsem machroval a přitahoval se na jištění. Trochu jsem se přitom praštil do loktu, tak jsem přestal. Nicméně ta „osvícená“ byla asi první fotka, co se jí líbila.

Zpátky jsme šli po druhý straně, ve stínu. Sem tam se mi už povedl výraz, protože aspoň jednou zpoza foťáku řekla „jo, vydrž.“ Všecko chce holt cvik. Ale bradu jsem skláněl pořád. Navíc mi přišlo, že když jsem měl udržet pozici, jako bych se už nějak divně ksichtil. Jednou jsem seděl, po druhý zas stál s hlavou u nějakejch šroubů nebo se trošku vykláněl ze zábradlí. Dokonce jsem chvilku stál rozkročenej na dvou šikmejch trámech, pode mnou díra přímo dolů. Teď, kdy si to představím, fuj. Mohl jsem se blbě zachytit a letět do řeky. I ona prohodila něco jako „ať tam nespadneš“. Tenkrát jsem si byl jistej. Možná už mám lepší představu, čeho je chlap schopnej, aby ohromil slečnu.

♦ ♦ ♦

Styl jejího focení byl odlišnej od mýho. Asi proto, že já se orientoval na statický záběry, kde rychlost nehrála moc roli. Ona mačkala spoušť dost rychle po sobě. Jako drak. Mně mohlo trvat snad i desetkrát tak dlouho, než jsem si nakomponoval scénu. Každopádně, coby fotografka byla moc sexy. Pořád byla. Když říkala, co mám udělat, čuměl jsem na ni jak zhypnotizovanej a usmíval se. To vlastně taky pořád. Její uplý tričko, oči, rty, všechno mě rozpalovalo.

Tehdy mi dala jeden tip, jak je prej dobrý mít portrétně pusu správně pootevřenou. Zhruba tak, aby se mezi rty vešla desetikoruna. Ve svý popletenosti a zbrklosti jsem ho v prvním momentu pochopil tak, že se ta desetikoruna má vejít na velikost svýho průměru.

„Jako takhle?“ a udiveně jsem roztáhl roztáhl hubu, jako by mi spadla čelist. Mně samotnýmu to teda přišlo divný, ale holt, spontánní reakce.

Začala se smát: „Né, jako na šířku!“.

„Ajó,“ docvaklo mi a začal jsem se smát taky. To byla dobrá chvilka. Každopádně, naučil jsem se něco novýho.

Když jsme prošli celej viadukt, mluvili jsme o tom, kam ty lepší fotky dá.

„Snad něco vybereš,“ poznamenal jsem.

„Ale jo, myslím, že pár se jich tam najde.“

Vlastně už při focení jednou pronesla „tak za tohle mi na fotopátračce utrhnou obě ruce,“ což mě potěšilo. Třeba budu slavnej, sákra. Konečně, nastala vhodná doba na položení mý dlouho očekávaný otázky.

„Jo a prosím tě, můžu se zeptat? Mohl bych si i já tebe dneska vyfotit, někdy?“

„Tak, zkusit to můžeš.“ „Díky,“ usmíval jsem se, s vidinou obrázků moc fešný holky.

Pak jsme vylezli žebříkem nahoru a vraceli se po kolejích zpátky. Stejnou trasou. Nevím proč, ale bavili jsme se o autoškole. Možná proto, že nějak řekla, že má čerstvej řidičák. To byl určitě ten důvod. Postěžovala si, jak úspěšnost tolik záleží na instruktorovi. Načež jsem navázal svou nezkušeností v řízení. Kdo ví, jestli někdy auto budu mít. Lákalo by mě řídit, fakt. Ale ty peníze… Prostě svou klasiku, co říkám pořád, dojde-li na téma řidičák. U kostelíku jsme zabočili po chodníku doprava, opět novým směrem.

Z parčíku jsme vylezli zhruba naproti místu, kde jsem ráno přešel řeku. Bylo už kolem poledne, slunce pálilo. Provoz ještě zhoustl. A hlučel a smrděl. Tenhle úsek byl nejnepěknější do tý doby, asi i za celej den. Přešli jsme řeku a stáčeli mírně doprava. Stále jsme o něčem kecali. Ale mně to zrovna dobře nešlo, protože jsem se snažil přeřvávat auta kolem. Jakmile ze sebe hlasitějc vyrážím zvuk, častějc a víc zadrhávám. Kromě jinýho, právě tehdy jsem zjistil, že po psychický stránce fakt nemáme moc společnýho. Já snílek poseroutka, ona cílevědomá a nekompromisní. Aspoň že byla upřímná. V každým případě, vzhledem mě sakra přitahovala. Znova jsem pronesl, že je „silná žena“ a že stejná bude určitě i fyzicky.

„To si nemyslím,“ odvětila.

„Ále… tak to můžeme zkusit. Co takhle dát si páku?“ vypadlo ze mě natěšeně.

„No tak jo, ale uvidíš, že mám pravdu.“

„Uvidíme. Až najedeme vhodný místo, rozhodne se.“

Bylo jasný, že budu asi silnější, ale lákalo mě to zkusit. Páku se slečnou jsem totiž nedělal. A hlavně, lákal mě vzájemnej kontakt jako takovej. Dobře se tím zaplnil čas, takže cesta kolem dopravní tepny byla i slovně vcelku živá. Po levý straně jsme míjeli nějakou křižovatku. Kruhovej objezd. Zrovna tehdy kolem projela stará čoudící tatrovka, což mě vevnitř naštvalo. Křápy, jako tohle, by neměli pouštět jezdit. Naproti přes silnici byl další park. Napravo další železniční most. Došli jsme skoro k němu, přešli pod semaforama a zamířili mezi stromy.

Než jsem se stačil zeptat, kde vlastně jsme, spatřil jsem zelenavou budovu městskýho nádraží, jak ji stromy odkrejvaly. Měl jsem zafixováno, že právě tady budou nějaký opuštěný prostory na „bordelářský focení“. Nakonec pověděla, že nádraží je pořád v provozu. Ale chtěla by zkusit něco kolem kolejí a odstavenejch vagónů. Tak jsme šli podél nástupiště dál, až jsme u jedněch vagónů, betonový zídky a nějaký hromady kamení zastavili.

Nicméně, tohle místo nebylo moc dobrý. Zejména kvůli světlu. Byli jsme totiž na slunku. Jak jsme pak sami viděli, tvrdý stíny dávaly fotkám podobu cvaku do alba. Čili nic moc použitelný. Přesto jsme pár kousků udělali, na tý zídce. Dostal jsem i jeden oplzlej nápad, a to dát si mezi nohy kus nějaký klády, co se válela poblíž. Ona souhlasila. Asi kvůli svejm poznámkám o vedru jsme nakonec skončil bez košile. Ještě jsem si nějak hrál s kládou.

„Jo, chytni ju, ať to vypadá, že máš velký svaly,“ pobízela.

Byla celkem sranda. Akorát že jsem si od ní dost zasvinil ruce. Taky jsem dělal kliky a ona mě při tom fotila. To muselo vypadat – o ostrým světle nemluvě. Chvilku nato jaksi došla inspirace, ke všemu přišel hlad. Sedli jsme na zídku a vymejšleli, co dál.

„Hele, teprv čtvrt na jednu. Co tady budu s tebou do večera dělat, čéče?“ lehce úsměvně nadnesla.

„No, já bych si dal něco k jídlu, už mi poměrně vyhládlo… Pak… můžem ještě třeba chodit po městě a hledat zajímavý místa, ono to uteče, nebój.“

Napadaly mě teda i další věci. Za ně mohla má nevybouřenost a její vzezření. Ale nepomejšlel na to, že bych cokoli z nich nastínil. V každým případě, času by bylo dost. Chtěl jsem odjet buďto v 17:30, nebo 19:25, posledním spojem. Tedy i času na rozmyšlenou bylo dost.

„Vlastně mohla bych ti ukázat, čím vším bych tě mohla namalovat.“

„Ukaž, su zvědavej.“

Vytáhla velký rozkládací plato stínů a pár rtěnek.

„Jéje, toho je.“ Tolik kosmetiky jeden jen tak neviděl. Přesnějc já neviděl.

„Se na mně můžeš pěkně vyřádit, ou.“

„Pokud se nebudeš bát, že chytneš opar, můžem i rtěnky.“

„Tak, uvidíme, jak to dopadne. Radši bych to zkusil až ke konci, žejo. Ale bylo by to zajímavý.“

„Minimálně řidič autobusu z tebe bude mít povyražení,“ smála se.

„Taky pravda, heh. A půjde to snad umejt, ne?“

„Když to správně zapracuješ, moc ne. Třeba moje stíny jsou ze 3 vrstev a upěchovaný, aby držely,“ vysvětlovala.

„Hmm, zajímavý, to jsem taky nevěděl.“ Zase o kousek mě vzdělala.

„Chodíš na manikúru?“

„Ne, proč?“

„Vypadáš tak.“

„Fakt? Díky…“ Polichotilo mi, že si všimla mejch nehtů. „Jo a vlastně, kolik jsem dlužnej za jízdný?“ Naše domluva byla, že jí ho zaplatím. Aby prej zjistila, že mi za to stojí.

„No, myslela jsem, že by mi mohli dát studentskou slevu a oni nic.“

„Jo, přes léto podle mě nedávají… takže kolik?“

„Dvě stovky, no.“

„Když dvě stovky, tak dvě stovky,“ kývl jsem usmířeně a šáhl do peněženky. „Prosím.“

„Tak dík,“ usmála se.

„Za odměnu si můžeš vybrat tady takovej lístek, na slevu v mekáču.“ Zjevně tam chodila často. Vytáhla docela hodně papírků, na nich ty hamburgry a meníčka. Plno barviček.

„Když já nevím…“ Začal jsem se krapet vymlouvat na nezdravost a to, že rád navštěvuju supermarkety. Ale akorát jsem zakrejval fakt, že i přes slevu mi to přišlo drahý. Nejlevnější stálo 59 Kč, což jsem myslel, že za jídlo neutratím. A tak, po chvíli pokusů o přesvědčení mě, jsem nabídku nakonec s díky odmítl. Pak jsme se sbalili a zamířili zpět k budově městskýho nádraží. Chtěl jsem si umejt ruce, od tý špinavý klády. Bohužel, netekla tam voda. Škoda. Prošli jsme kolem a následně nahoru přilehlým parkem.

Tématem našeho rozhovoru byli „lidi, který jsme potkali,“ a vůbec lidi. Což v podstatě hodně znevýhodnilo moje postavení. Nejsem moc společenskej typ. Na druhou stranu, dozvěděl jsem se něco o ní. Jak se dalo čekat, měla docela dost známostí, některý i „na vyšších místech“. Že nedávno byla na asi dvoutejdenní akci s nějakejma cizincema. Snad coby hosteska, nebo tak něco. V duchu, asi i slovně, jsem posteskl nad svou neprůbojností.

„Je to všechno o konexích,“ dodala.

Na horním konci parku stálo několik laviček, otočenejch výhledem k zeleni. Jednu jsme obsadili – ona zleva. Slunce nám zvysoka prosvítalo na záda škvírama v korunách stromů. Já šel svačit. Piškoty. Měl jsem i jabko, ale nemytý a zároveň špinavý ruce, tak jsem ho nechal na pozdějc a vyndal jen červenej Opavia balíček. Než jsem začal jíst, nabídl jsem jí. Taky měla ale neumytý ruce. Myslel jsem, že jí nasypu do dlaně, ale byla rychlejší. Trochu si nabrala. Podruhý už ne, že „nepotřebuje moc“. Já zvolil hygienickej způsob jídla, přestože piškoty už byly „ušahaný“. Čím míň špinavý, tím líp. I za cenu nekultivovanýho vzezření. Prostě jsem jich vždycky několik protlačil skrz obal na jeho okraj a odtud je cpal do pusy. Čím míň špinavý, tím líp. Při jídle jsem ji často pozoroval.

„Máš pěknej náramek…“

„Dík, to je obojek.“ „Počkej, jakože psí?“

„Jo.“

„Tyjo, pěkný.“

O ozdobách padlo ještě pár slov. Ukázala mi piercing pod jazykem. Hezkej, na hezkým místě. Vlastně řekla, že má tři takovýhle šperky. V puse, na uchu. A tam dole. Ten sice neukázala, ale nebyl důvod nevěřit. Páni. Přišla mi ještě přitažlivější. Tlumený sluneční paprsky zlatavě hrály v jejích vlasech. Bylo to fascinující. Plný pokušení. Zvlášť, když se dívala na mě.

„Co koukáš?“ „

No, koukám,“ usmíval jsem se s plnou hubou. Zjevně mi nešlo jevit zájem o pěknou slečnu neokatě. Ani dneska to neumím. Každopádně, kvůli napomenutí jsem se snažil o opatrnost. Po občerstvení jsme vyrazili dál nahoru, do centra. Část piškotů mi zbyla. Nevěděl jsem, že ji ten den už nedojím.

♦ ♦ ♦

Když je slunce vysoko na nebi, už v podstatě automaticky vyhledávám stín, aby mě nespálilo. Stejně jsem jednal i při naší cestě do středu města. Byť ne tak nápadně. Přece jen, nechtěl jsem bejt úplně za vola. Bohužel, ulice byly orientovaný severojižně a bylo víceméně sluneční poledne, takže se nedalo pořádně kam do stínu schovat. Nevyšlapaný tenisky začaly mírně dřít vzadu na patě. Ponejvíc jsem kráčel vlevo, mírně za ní, možná tak krok. Opět jsem se nechal vést. Ne že bych netrefil, ale přesně jsem ty ulice neznal. A přiznávám, mohl jsem si ji dobře odzadu prohlížet. Což jen prospívalo mejm představám.

„Víš, připomínáš mi nějakou Francouzku.“

„Cože, proč?“

„No, prostě jo, nevím…“ Věděl jsem – podle jedný fotky –, ale nechtěl jsem to zrovna zmiňovat.

Jednou jsme přešli poměrně velkou silnici. Jako bych tu někde poblíž kdysi šel. Vzpomněl jsem si na její profil na internetu a řekl, že jí svým způsobem závidím jeho návštěvnost.

„Nejni co závidět. Věř mi.“

Pozdějc ukázala na nějakej vyšší barák. Že tam bydlí. Jakmile jsme dosáhli vršku kopce, otevřel se před náma pohled na náměstí svažující se k jihu.

„Hele, asi zajdu do toho mekáču,“ řekla.

„Jasně, proč ne.“

Prodejna byla uprostřed náměstí, kousek. Přibližovali jsme se k vchodu, když najednou se zeptala: „Měls jejich zmrzlinu?“

„Ne, tyhle věci nemívám často. Ale jako vím z Brna, že tam dělají nějakou v kelímku.“

„A chtěl bys?“

„No, tak – ochutnat ji můžu, jakože.“

To už jsme stáli u okýnka za zábradlím. Ona objednávala.

„Mám…?“ ukázal jsem na peněženku.

„Ale prosimtě, využij dnešní emancipace,“ a podala mi jeden kelímek se zapíchlou zvláštní lžičkou skrz vršek.

„Jé, a tak dík.“ Cejtil jsem se rozpolceně. Jednak jsem byl rád, že jsem ušetřil těch 55 korun, co stála, jednak trochu blbě, páč jsem víc zastával názor, že chlap má platit. Ovšem dál to pitvat by byla větší kravina, proto jsem to zavrhl a šel mlsat. Oddělal jsem víčko.

„Héle, vony tam sou lentilky! Tož to je zajímavý.“ Ale chutnala dobře, uznávám. Pěkně krémová. I když možná jemně namrzlá, už nevím přesně.

„Nechci nijak otravovat,“ napadlo mě, „ale asi bych si brzo zašel na záchod.“

„Však já taky, myslela jsem, že zajdem do obchoďáku.“

„Super.“ Už se mi poměrně chtělo, popravdě.

Scházeli jsme náměstím dolů, krátkou ulicí z něj ústící a jen co jsme přešli hlavní tah kolem centra, stáli jsme před jeho vchodem, u nějakýho popelníku. Nemohly to bejt ani 3 minuty pomalý chůze při jedení zmrzliny. Ona ji ale za tu dobu spořádala. Až jsem se divil, protože mě celkem mrazila do krku. Asi byla zběhlá zmrzlinojedka.

„Su v tom nějakej pomalej, hehe. Asi by nebylo nejlepší tam jít s tím, počkáme chvilku tady?“

Po tý chvilce jsem řekl: „Už to brzo bude.“ Vykouzlila mírně netrpělivej usměv.

Po další chvilce: „Jó, teď už to bude. Jaksi se mi roztekla“ a ukázal jsem jí skoro prázdnej kelímek.

„Cože, tys ji nechal rozpustit?!“ pronesla rázně, jakoby uraženě.

„Hmm, omlouvám se, když ono to studilo.“

„Ti příště nic nekoupim!“

„Né, já nechtěl, promiň,“ jakoby smutně jsem odporoval.

Kolem procházelo hodně lidí a nikdo si nás nevšímal. Ač v samým srdci dění, na periferii zájmu. Něco na tom stínu pod svícnem asi bude. Ani já si nikoho z nich nevšímal. Hráli jsme svůj příběh, jehož scénář pokračoval v obchoďáku.

Za vchodem následoval několikametrovej tmavší úsek, kde bylo nahuštěnejch nejvíc lidí. Zavedl nás na hlavní třídu, zabočili jsme po ní doleva.

Obklopila nás klasická atmosféra moderně pojatýho nákupního střediska. Velký prosklenný vitríny, dlažba, ocel. Místy lavičky a kytky, coby pokusy o poklidný zákoutí k odpočinku v jinak uspěchaným koutu světa. Většina prodejen s oblečením, pak hlavně restaurační zařízení se zahrádkama pod střechou. Fakt jako ve Vaňkovce, ještě najít ty záchody. Těšil jsem se, že si konečně ulevím a umyju ruce.

Než jsem kdesi napravo zahlídl modrobílej svítící obdéníček „WC“ s panáčkama, zdálo se mi to docela dlouho. Přičítal jsem to faktu, že jsem tam byl poprvý. I tomu, že v uzavřenejch prostorech přijde všechno dál. Ale jen co jsem je spatřil, stali se panáčci středobodem mýho zájmu. Na chvilku předběhli i sličnou fotografku. Když už žádný zábradlí nebránilo přechodu na druhou stranu, svítili na nás hodně zprava. Přešli jsme napříč promenádou do úzký chodby.

„Jo, tak si to užij, za chvilku se zas uvidíme, heh,“ a zabočil jsem prvníma dveřma vlevo. Její dveře byly kousek dál.

Záchod měl dvě oddělení. V bližším napravo stěna zrcadel, naproti zapuštěný umyvadla. Ve vzdálenějším napravo pisoáry, k nimž jsem mířil, vlevo kabinky. Vyčůral jsem se, načež se dostavila úleva a já opět upoutal svou myšlenkovou pozornost na ni. Tři čtyři kroky zpět, otočka vpravo. Stáhl jsem z malíčku prsten, dal ho do levý přední kapsy riflí a v nejlevějším umyvadlu si umyl ruce. Pak i jabko. Zakousl jsem se do něj a vyšel ven.

Už tam stála, u protější zdi mezi dámskejma a pánskejma, se všema báglama.

„Téda, ty seš ale rychlá.“

„Kdo ví, cos tam taky dělal, žejo,“ rejpla si.

„No akorát čůral a umyl si ruce a jabko, nemysli si jako, to by jinak trvalo mnohem dýl,“ vtipkoval jsem.

Pomalu jsme se vraceli, odkud jsme přišli. Když jsme přecházeli na druhou stranu hlavní třídy, řekla: „Bysme mohli na tu páku, ne?“

„Jakou páku?“ nechápal jsem.

„Přece rukama…“

„Ajó, sakra, páku!“ Úplně jsem na ni zapomněl. „Však jasně, dáme, ještě najít vhodný místo.“

Shodou okolností byly naproti takový zelený židle se stolama. Tvořily jako by písmeno U s jednou hranou u zdi. Posadili jsme se naproti sobě a až jsem dojedl jabko, šli jsme na věc.

Začali jsme pravačkou.

„Tak řekni, až budeš chtít začít.“

„Já bych to radši odpočítala.“

„Oukej.“

„Tři… dva… jedna… teď!“

Trošku zatlačila mou ruku doprava. Nevěděl jsem, jak bude silná, proto jsem ten zlomek vteřiny nezabíral. Pak jsem její pohyb zastavil. A držel. Jednu, dvě, tři vteřiny.

„Tak co, pojedeš ještě?“ poškádlil jsem ji. Načež jsem přitlačil tak, abych svou ruku dostal na „svou půlku“. Jaksi jsme se začali ksichtit. Ještě ale dvakrát jsem takhle trhaně pohnul rukou dolů, až jsem ji uzemnil.

„A je to,“ dodal jsem jakoby pyšně, „dáme druhou, ne?“. I když spíš než znova vyhrát jsem ji zas chtěl držet. Nečestný vedlejší úmysly, ach.

„Ale levou mám slabší, to nejni fér!“ vyhrkla.

„To já zas silnější, páč su levák, heč!“

A přece jsme se znova zaklesli.

„Tři… dva… jedna… pozór, teď!“

Tentokrát byla má taktika jiná. Zabral jsem rovnou od začátku a pak zeslaboval, aby mě začala tlačit na svou stranu. Nechal jsem ji přetlačovat mě možná do půlky největší vzdálenosti od stolu. Potý jsem zase zabral. Ona najednou udělala něco nečekanýho. Připostavila se, zapojila i druhou ruku a převálcovala mě. Část její váhy a její obě ruce nemohla má vytočená levačka zvládnout.

„Á, i ty zrádkyně!“ smál jsem se. „Ale vyhrálas, no, takže remíza.“

Další kolo už ale nebylo. Popravdě, stejně jsem si připadal jako vítěz. Kvůli tomu, že jsem ji držel. Při tý příležitosti mnou probíhaly silácký myšlenky. „Pereš se někdy?“

„Ani ne, akorát jednou jsem jednoho týpka zmlátila, dost mě naštval.“

„Jakože na hubu?“

„No, spíš mlátila a kopala a tak.“

„Jej, to abych si dal pozor na jazyk, potom, tyjo.“

„Si piš, čéče.“

Tou dobou jsme už byli na cestě z obchoďáku. Vyšli jsme ven místem, jímž jsme předtím vešli. Za okružním tahem jsme ovšem nepokračovali nahoru na náměstí. Vydali jsme se západně, podél hradeb. Že budeme pokračovat ve focení.

Ani ne po sto metrech jsme objevili takový vklenutý mřížový okno. Převlíkl jsem se do bílý, dlouhý, mírně průsvitný košile. Mohla vypadat i mírně teploušsky. Naneštěstí, kvůli mý nešikovnosti se mi v okně moc nedařilo zaujmout slušnou pozici. Čili po několika snímcích jsme to vzdali a šli dál. Vyšlapali jsme pár schodů na vršek hradeb, z kterejch teď zbejvala nižší zídka, coby šikovný zábradlí. Pod náma byla hezky vidět okružní silnice. Slunce, poprvý ten den, začal zakrejvat poměrně velkej mrak. A mně konečně přišla vhodná doba na otázku, jestli bych si ji mohl vyfotit.

Souhlasila. Tyjo, to bude něco! Budu mít její fotky! Ještě jsem ji požádal, jestli by mi nepůjčila foťák.

„Umíš s tím?“

„To nevím, vyrůstal jsem na EVF, zkusím a uvidím.“

„Nejni to až tak jiný, koukáš do hledáčku, větším prstencem na objektivu zoomuješ, tady tím kroužkem u spouště ovládáš clonu, víc nebudeš potřebovat,“ načež mi ho podala.

Na horním panelu svítila indikace manuálního režimu. Clona 8, čas už nevím. ze svýho foťáku jsem byl zvyklej, že takhle vysoká clona ani nerozmazává pozadí. Měl jsem nutkání ji snížit. Což jsem taky pozdějc udělal. Nejdřív jsem ale poprvý v životě prohlídl skrz hledáček – hledáček digitální zrcadlovky. Bylo to něco jinýho než zdálky sledovat displej. Prostě kvalitní obraz. Zaměřil jsem na ni.

„Tak jen tak na zkoušku něco cvaknu, jo?“

Namáčknutí spouště aktivovalo automatický ostření. Bylo jo rychlý. Domáčknutím pak na chvilku vypadl obraz, byl cejtit a slyšet náraz někde vevnitř foťáku, jak se odklopilo zrcátko. Taky naprosto nezvyklý. Každopádně, všechno byla otázka zlomku vteřiny. Ještě několikrát jsem takhle zkusmo cvaknul, než jsem řekl: „Okej, asi můžeme.“

Stála zezadu opřená o zídku. „Mám se nějak natočit?“

„No, zatím ti asi zkusím vyfotit obličej a tak.“

Přizoomoval jsem a nějak se snažil zabrat její tvář. Děsně mi trvalo, než jsem vždycky zmáčkl spoušť. Děsně dlouho jsem komponoval. A celkově byla práce se zrcadlovkou pro mě nezvyklá. Nebyl jsem moc ve svý kůži.

„Co myslíš, je lepší dívat se do objektivu, nebo ne?“ zeptal jsem se.

„Určitě do objektivu, mně ty pohledy mimo přijdou rádoby umělecký.“

„Jo, i mně se většinou líbí víc. Ale někdy, prostě, někdy to sekne, i když se focenej kouká jinam.“

Po pár cvaknutích jsem dostal chuť ji vyfotit víc celou.

„Škoda, že neznám ty pózy, abych tě nějak našteloval… Zajímavý by bylo něco sexy.“

Chvilku nato hejbla nohama trošku dopředu, jednu pokrčila, opřela lokty o zídku a prohla se dozadu. A to byl konec. Respektive já byl v koncích. Vzmohl jsem se na nadšeně ohromený: „Óu, to je dobrý – to je MOC DOBRÝ!“ Lišácky se uculila a její „hmm“ bylo pěkně slyšet.

„To je vono, vydrž takhle!“

Jestli předtím mnou projížděly vzrušivý myšlenky a pocity, teď to bylo jako protržená přehrada. Pořád jsem říkal „jó, tyjo, ouu,“ neustále jsem překomponovával obraz, točil foťákem a zíral na její křivky v hledáčku. Jako bych zapomněl fotit. Něco tak erotickýho jsem snad ještě neviděl. Propnutý tělo zvýraznilo její prsa a štíhlost fakt dokonale. Ještě když ke všemu měla přivřený oči a výraz tváře, jakej měla. Nevydržel jsem dřepět na jednom místě. Přibližoval jsem se a oddaloval, krčil a zvedal, pořád dokola. Nemohl jsem se na nic pořádně soustředit. Byl to fakt moc příjemně napínavej pocit.

„Tak co, už to máš?“ najednou řekla.

„Eeh, no… Se omlouvám, ale nějak jsem tě nestačil vyfotit,“ zněla s přiblblým úsměvem má odpověď, „šlo by to prosím znova?“

„Cožé? Seš teda,“ ale zase se prohla.

„Hmm, seš fakt zkušená modelka.“

Tentokrát co chvíli trošku měnila postoj. Největší vlna vzrušení mnou naštěstí prošla, takže jsem už cvakal. Bohužel nešlo ji nijak rozumně zabrat, pozadí mi při týhle cloně přišlo odhadem docela rušivý. A bílá obloha dost zhoršovala expozici. Rozhodl jsem se, že snížím clonu. Nicméně jsem zapomněl, že je nastavenej manuál, takže závěrku jsem ponechal. Navíc, foťák neukazoval právě vyfocenej snímek a já prostě nic nekontroloval. Za chvilku jsem ale clonu vrátil, aby neviděla, že jsem do nastavení tam moc vrtal.

Pozdějc změnila polohu úplně. Sedla na zídku, otočila se kolmo doprava, položila svoje pokrčený nohy na ni, zapřela se dlaněma. Pravou nohu pak položila na levý koleno a hlavu přitiskla k pravýmu. Rajcovně se usmála.

Tak jsem tam, ve svý poloprůsvitný košili, zase lítal, komponoval a zažíval vnitřní pnutí. Občas zaznělo cvaknutí spouště. Minimálně jednou kolem nás někdo prošel. Bylo mi to – jak jinak – úplně jedno. Nakonec jsem řekl, že už ji nebudu víc otravovat. S díky jsem jí vrátil foťák, oblíkl si zpátky tmavou košili a pokračovali jsme dál kolem hradeb.

♦ ♦ ♦

Mrak zakrejvající slunce mezitím zmizel. Začalo bejt opravdu vedro. Jedině pohled na stromy a keře napravo trošku ulevoval očím. Povídala, jak se po tom, co odjedu, „půjde večer spravit do nějakýho společenskýho zařízení.“ Že sice nevymetá hospody moc často, ale když je vhodná příležitost, neodmítá. Že je ráda s lidma. Dost můj opak.

Cesta zanedlouho začala stáčet od hradeb doprava, k centru. Procházeli jsme takovým „nádvořím“ s několika stromama, už ve stínu budovy. Průchod mezi barákama nás pak zavedl na jednu z hlavních ulic k náměstí. Tam jsme taky zamířili. Míjeli jsme všemožný obchody – nějaký zlatnictví, bižuterie. Samý neužitečný věci.

Najednou se ale po levý straně objevila prodejna se zlevněným zbožím, především potravinama. Před vchodem stála klasická dvoudílná černá tabule. Uplně dole na ní bylo „ŠAMPAŇSKÉ 40,–“.

„Tyjo, taková cena, to by skoro stálo za to, ho zkusit,“ ozval jsem se.

No, vypadá to fakt zajímavě,“ dodala, „podíváme se tam?“

Pojal jsem podezření, že se máme na co těšit. Na druhou stranu, už jsem si taky i chtěl koupit nějaký jídlo. Prošlý sušenky nebo tak ani nevadí, dobrá cena je dobrá cena.

„Musíme se krotit, ale. Když se opiju, dělám velký blbosti. Jestli se opijem, fakt nevím, tyjo.“ I tak jsem cejtil, že pití asi bude.

„Tak jo, jdem tam,“ a dal jsem jí přednost do otevřenejch dveří.

Nebyl to velkej obchod. Nalevo malej koutek oddělenej stojanama plnejch něčeho. Hlavní část se rozkládala napravo, veprostřed zhruba do dvou třetin těla vysokej regál, možná tak 3,5 metru dlouhej. Kolem něj ulička a dokola u zdi zase naskládaný zboží. Těsně u dveří napravo pokladna. Vzala košík a šli jsme v typickým směru nákupu, uličkou dál od pokladny doprava. Přibližně v půlce uličky u zdi na zemi jsem uviděl ty šampusy a ještě jiný lahve. To stálo 36 Kč, celej litr. Šroubovací uzávěr.

„Tady to je.“

Byla kousek pozadu, něco prohlížela. Já prohlížel ty flašky.

„Mají tady i víno, za 36. A je ho víc.“

„Hele, dala bych to šampaňský, snad by mělo bejt trochu kvalitnější.“

„No, to máš recht.“

„Tak co, dáme?“

„Ale jo, jedna flaška nic neudělá… Nebo vezmem dvě?“ smál jsem se.

„Hele, radši jednu, jo?“

„Já vím, já tak ze srandy.“ Ale chuť na dvě jsem popravdě měl.

Dal jsem flašku do košíku a vyrazili jsme k pokladně. Platila ona. Když jsme vycházeli, měl jsem svůj klasickej natěšenej pocit, kterej mívám před tím, než se začne pít. Prostě jaká bude sranda a tak.

Návštěva obchůdku nepozměnila směr naší cesty, z jeho dveří jsme tedy šli rovnou doleva. Uběhlo sotva pár desítek kroků a my měli v sobě každej po loku šampusu. Špunt parádně vyletěl, skoro až k vrchním patrům domů, když flašku otevírala. Spolu s ním ale vyletěla i dobrá třetina obsahu. Sakra škoda! To sme na tom pěkně prodělali. Ale aspoň se neztřískáme. Každopádně, docela bodlo. Nejsem žádnej odborník na vína, ale nechutalo zle.

Jen co jsme se objevili na náměstí, zahnuli jsme doleva nahoru. Podél jeho stinný strany, z většiny osázený stromama. Střídavě jsme popíjeli. Vybavuju si moment, kdy jsem šel kousíček za ní napravo a ona mi podávala lahev. Následovaly možná ještě dvě výměny, a byla prázdná. Taky nám zbylo jen slabýho půl litru. Až jsme dosáhli severního konce náměstí, dodrželi jsme levotočivost svý trasy.

Nevím, kdo první s tím začal, ale krátce nato jsme dostali chuť na další pití. Vzali jsme to nejbližší ulicí zase dolů. Vidina alkoholický zábavy mě přepadla s velkou intenzitou. Skončili jsme v ulici, která nás předtím přivedla na náměstí, naproti nějakýmu průjezdu barákem. Těsně vedle obchůdku. Vlastně jsme obešli celej ten blok dokola.

Byť byl náš cíl zhruba naproti půlce regálu u zdi, nechtěli jsme vypadat nápadně. Ta troška šampusu jaksi neměla vliv na naše chování. Proto jsme prvně nakoukli do levýho oddělení. Byly tam všelijaký bombóny a i různý míň trvanlivý věci. Chudáci. Ty si asi už moc nikdo nekoupí. Ukázala mi tam nějakej pytlíček, že prej si tohle občas kupuje. Snad nějaký želé ve tvaru zvířátek. Nebo možná ne. Nevím, už si to bohužel nepamatuju.

Za chvilku jsme byli u vína. Já vzal jednu flašku a otočil se. Regál byl plnej sušenek. Kromě jinejch jsem uviděl i čokoládový čtvrtkilový Hobbitky za 18 Korun. Dost dobrá cena. Navíc, ani nebyly prošlý, takže jsem je hned bral. Prodavačka u pokladny nevypadala, že by cokoli tušila. Ale kdo ví, spíš nás poznala. V klidu jsem zaplatil a odešli jsme.

Zase jsme zamířili na náměstí. Pak ovšem ne nahoru, ale dolů, doprava. Poohlíželi jsme se po nějakým nehlučným a přívětivým místě, kde by se dalo popít. Takže plánem bylo co nejdřív odtud odejít. Využili jsme první možnou odbočku vpravo. A pak zase doprava, mezi parkovišťátkem u takovýho jakoby skladu a živým plotem. Ten za chvilku přerušil proužek chodníku. Následovala vyvýšenina s trávou, obroubená dlaždicema. Stál na ní strom. Kaštan.

„Hele, co tady?“ zeptala se.

„No, podle mě by to šlo.“

Vylezli jsme nahoru, položili bágly za sebe, k slunci odvrácený straně kmenu, a sedli si. Já vlevo, ona vpravo.

„Náhodou, vypadá to tady pěkně, vybralas hezký místo.“

„Žejo, docela klídek a hlavně ten stín.“

Opravdu vybrala hezký místo. Větve zakrejvaly, až na pár průzorů před náma nahoře, prakticky celou oblohu, což vyvolávalo pocit jakýsi útulnosti. Zároveň byl ale přehled do stran. Odevšad nás obklopovaly budovy, asi jsme byli na nějakým dvoře. Nejbližší zástavba byla napravo. Nějaká zastřešená rampa se schůdkama, ubíhající od nás, a taková ulička k vyšším barákům za ní. Vedle pak ten sklad. Věděl jsem to, protože když jsem koukal jejím směrem – a to většinu doby –, dotyčná oblast byla v záběru. Byť převážně jen periferně. Stejným způsobem jsem viděl i na samotnej sklad a dál dozadu. Tu a tam zpoza něj vyšel chodec. Prostě relativně odlehlá oblast, ač v centru. Soukromí. Fakt hezký místo. Před náma se opodál tyčila vyšší budova. Typická vnitřní stěna vícepatrovýho městskýho činžáku. Skrze ni vedl průjezd. Ten průjezd u našeho obchůdku. Jenže z opačný strany. Super, jestli budeme mít málo, můžeme rychle dokoupit zásoby. Doleva a následně směrem ke slunci jsem se takřka nedíval. Nebylo proč, přece to bylo naproti ní. Akorát vím, že tam bylo ne neobsazený parkoviště. Rovněž jsem si všiml, že vršek kamenný zídky tvořily dlažební kostky.

Celou dobu stálo víno přede mnou. Teď nastal čas ho načít. Nakonec, pobídla mě k tomu ona, já pouhopouze bezvýhradně souhlasil.

„Ještě že nemá špunt, mají to chytře vymyšlený, velká výhoda,“ pochvaloval jsem si, sejmul víčko a strčil ho do batohu, abych nedělal bordel. Tráva mi přišla dost čistá, na střed města. A vůbec obecně nerad znečišťuju okolí.

První lok jsem nabídl jí, přirozeně. Ucucla jen zlehka. Na rozdíl ode mě. Sice jsem si nenalíval „až na doraz“, ale většinu huby jsem vždycky zaplnil. Byl to Veltlín. Cejtil jsem známou svíravou chuť. V každým případě, šampaňský bylo lepší. Ale za tu cenu a objem obstojně dobrý. Nicméně, úplnej šunt to podle mě nebyl.

Flaška kolovala jako předtím. Co otočka, to obvykle jeden lok. Prvně jsme prohlídli fotky. Lepší z nich komentovala, jinak jen přeskakovala a někdy se uchichtla.

„Ale jo, něco vyberu,“ zhodnotila.

I část mejch cvaků byla vidět. Některý byly znatelně přeexponovaný. Hernajs, já blb zapomněl stáhnout čas. Pak jsme se vraceli k tématům, který jsme dřív nakousli, a navazovali na ně. Jako třeba její setkání s cizincema, Irama. Jak jim někdy málo rozuměla pro jejich přízvuk a domluva byla taková krkolomnější, ale v hospodě byla vždycky legrace. Hned jsem se pak ptal na její vztah k jazykům a žertovně pronesl pár vět anglicky.

„Nečím mi trochu připomínáš ty Iry…“

V asociaci na ně jsem se pokusil zazpívat část písničky „It's a long way to Tipperary“. Víno už začalo působit.

Říkala, že anglicky se nějak dorozumí, ale není to jako česky. Proto odřekla mou nabídku na krátký anglický pokecání, když nejsem cizinec.

„V češtině si jsem jistá.“

„No já poměrně taky, docela su pedant na čárky,“ doznával jsem.

„No… nepřeháněj to.“

„Ne? něco špatně?“

„Někdy, co jsem četla, mi to přišlo už moc.“

Zajímalo mě, kde například, ale to už se téma zas nějak rozmělňovalo, snad i tím pitím. Nešlo už zapřít klasickej nadlehčující tlak v hlavě, následkem čehož konverzace počala bejt ještě otevřenější.

„Já už to cejtím, tyjo.“ Postřehl jsem větší plynulost svýho mluvení, rozpovídal jsem se tedy o svým koktání, jako kdy je nejvýraznější a podobně.

„Se nesmíš tak bát. Hele, pokud ty lidi nejsou nějaký píčusové, nemělo by to nijak vadit.“

Potěšila mě. Dál jsme zabředli ke vztahům, k jejich navazování. A sexu. Moje věčný téma, o němž umím kecat dlouho, dohromady o ničem. Prozradila na sebe, že má přítele. Já se jako vždy vyzpovídal od A do Z. Že nejsem zkušenej, že jsem nikdy neměl slečnu a že se asi neumím pořádně seznámit. Že jsem pořád panic. Že bych na jednu stranu sex chtěl zažít, na druhou z něj mám strach. Ale že si ho možná umím představit, protože líbání bylo reálně stejný, jaký jsem zažíval ve snech.

„Bych se líbal pořád.“

„Tak proč ne, ale nevím, mně to nic nedává,“ odpověděla.

„A vlastně, co ty a sex? Seš taky ještě panna?“

„Bohužel…“

Tón, jímž to řekla, si i přes citelně hlídanou náladu pamatuju dodnes – žádná výčitka, prostě se to stalo. Popravdě, trochu jsem jí to záviděl. Jako její psychickou sílu.

„Hmm, ale aspoň seš zkušená.“

„No, svým způsobem… Teda nevím, jak ostatní holky… ale podle mě až najdeš nějakou, bude tvý panictví to nejhezčí, co jí můžeš dát.“

„Myslíš?“

„Fakt. Máme moc rády pocit, že jsme byly první.“

„Děkuju…“

Potom jsme se zase napili a pomalu změnili předmět pokecu. Ona při tom z listů trávy před sebou splítala copánek. Ukázal jsem jí svůj prsten, kterej jsem vyndal z kapsy. Napadlo mě ještě zkontrolovat hodiny.

„To snad neni možný, ono teprv bude půl třetí! Ty vole!“ Při popíjení napřed všechno utíká nevěřícně pomalu.

Mezitím jsem díky perifernímu vidění a občasnýmu koukání i jinam než na ni zjistil, že na schůdcích rampy a u baráku s průjezdem se čas od času objevovali až dva cikáni a pozorovali nás. Myslím, že jsem se jí o nich zmínil. Naštěstí situace nevypadala nebezpečně. Jednou po chodníku kolem stromu prošel mladej pár, když jsem byl zrovna mírně hlučnější.

Brzo jsem si všiml, že flaška je skoro prázdná. Nálada se pořád zlepšovala. Moje mluva byla, co se týče plynulosti, asi nejlepší. Ale naneštěstí se už trochu projevovala opilecká intonace.

„Týjo, už nebudem mít co pít! Jéj!“

„No jo, co s tim?“

„E-e, dopiem tó a puem pro další, to boe něco!“ pronesl jsem schválně opilečtějc. „Viděl jsem tam aji Müller Thurgau. Musíme ochutnat, jesi je jiný! Taťka řikal, že kdysi dávali Rakušáci do levnejch vín fridex, takže bacha na něj!“

Dostal jsem menší záchvat smíchu.

„Nebo alpský ryzlink, tos pila?“

Další záchvat.

„Taťkův známej řikal, že tohle pili na vojně. Koupili ryzlink, kousek upili a dolili to alpou. Jéžiš, to muselo bejt něco!“

Tentokrát se i ona víc zasmála: „Fůj!“

„Ale radši dost, už su vážnej. Ukážu ti, jak umim bejt vážnej. Hm.“

Po chvilce zase smích.

„Teď už ale fakt!“

Při opravdový snaze jsem dokázal se ještě udržet. Navrhla, že bysme mohli jít znova na záchod do obchoďáku.

„Pravda, jdem tam. Aspoň trochu vystřízlivíme. A pak koupíme další.“

Vstali jsme, vzali bágly a slezli z trávy. Moje nohy byly jaksi zatuhlý, i když jsem nezřídka měnil posed. Šel jsem vyhodit lahev do koše kousek před stromem. Chůze ještě nebyla nemotorná, ale došlap už vyzníval nepřirozeně. Vraceli jsme se dolů na náměstí. Na rampě zrovna seděl cikán.

Z druhý cesty do obchoďáku mi v paměti moc nezůstalo. Kromě rychlý chůze po dlažbě na osvícenej obrubník chodníku ulice za náměstím. A pak ten osvícenej asfalt. A jak se na něj pěkně strefím! Zjevně jsem se kvůli náladě víc soustředil na chůzi než na cokoli jinýho, včetně jí. Samotnej okružní tah jsme potom přeběhli, byť svítila zelená. Teda minimálně já.

Popravdě, všechno bylo teď napodruhý rychlejší. Za prvý, už jsem věděl, kam jít. Ten prostor pro mě nebyl už úplně neznámej a záchody se proto zdály blíž. Za druhý, celkově jsme šli svižnějc. A za třetí, alkoholový opojení jakoby zkracovalo čas, pravděpodobně kvůli snížený pozornosti. V rychlosti jsem i otevřel šedý záchodový dveře.

Nezastavoval jsem, ale svůj kráčející obraz v zrcadlech jsem postřehl. Bylo co čůrat. Otřepal jsem ho, a pak hned k umyvadlům. Ani jsem se už nenamáhal stáhnout prsten. Místo toho jsem levou ruku oplachoval opatrnějc a prsten otřel do riflí. Dobrý, hotovo, jde se.

Ve stejně kvapným duchu probíhala i cesta zpátky. Zase jsem přeběhl hlavní tah. Na chodníku jsem šel dost blízko kraje. Tehdy mě minulo svištící auto a zpětně mě mírně vylekalo. Křížili jsme náměstí k ústí ulice s obchůdkem.

Napotřetí jsme vstoupili těma otevřenejma dveřma. Obavy z nápadnosti byly dávno ty tam. Bez servítek jsme vybrali Müllera a v mžiku prošli k pokladně. Leč prodavačka nedávala nic najevo, od poslední návštěvy se leccos změnilo. Lehkej tlak za očima. Ovládal jsem svoje pohyby, jak nejlíp jsem uměl, a snažil se pokud možno nic neříkat. Právě jsem totiž chtěl mluvit, což by nebylo ideální. Dýl mi trvalo, než jsem vybral potřebný drobný, ale nakonec úspěch. Nějakej úsměv a: „Taky děkuji… nashle!“ Pak přišla úleva. Vycházeli jsme, konečně. Pár kroků přes ulici, pár kroků průjezdem, pár kroků po slunci do stínu. Byli jsme natěšení. A ke všemu i na místě.

„Müller Thurgau, naja!“ četl jsem nahlas s německým přízvukem obal, když jsme se usadili.

Následoval nadšenej škleb, jako že zase máme pití, a další řádky z etikety a smích. V opilosti je všechno legrační. Hrábl jsem do batohu pro kapesní nožík s vývrtkou, zaryl ji do víčka a šrouboval. Bylo to divný. Šlo to hrozně lehko. Teprve za chvilku mi došlo, že vrtám víčko a ne špunt.

„To snad neni možný, já zapomněl, že to nemá špunt, taká blbost! Cha cha, jéžiš!“

Byl jsem jasnej. Ona ale ani nic moc neříkala. Nebo jsem jenom byl příliš zabranej do chlastu. Spíš to.

A jeli jsme dál. Ovšem jako bysme pili pomalejc.

„Tyo, ten müller nei špatnej… až-o-opiem, puem eště.“

Jakmile se ocitnu v takovým stavu, přestávám ovládat sebe i žízeň, jsem v jednom kole uřehtanej a hrozně upřímnej v pozitivním slova smyslu. Šťoural jsem se ve zbytku víčka na hrdle flašky. Něco mě štíplo na straně levýho ukazováčku. Koukám, že jsem se o ten plech řízl. Sakra! Zrovna teď, abych něco nechytl, hergot. Blbá flaška. Než ranka přestala týct, opatrně jsem ji hlídal. Debata na úrovni pokračovala. Jednou mě hrozně rozesmála, asi když zase mlela něco o „píčusích“.

„Cha cha, tyjo, s tebou je fakt sranda, seš dobrá holka. Si řikám, že bysme takhle mohli popíjet častějc.“

Kdo ví, jak by reagovala jindy, ale tehdy zněla její odpověď kladně. Podobným stylem jsme pokračovali, dokud se nestalo něco naprosto nečekanýho.

♦ ♦ ♦

Najednou jsem zjistil, že jsme v sobě. Vůbec nevím, jak se to stalo, ale prostě jsme se líbali. Zavřený oči, dychtivý, ale ne zběsilý pohyby vlhkejch rtů. Cejtil jsem jejich teplo. Dlaněma jsem jí tiskl záda a přejížděl po nich. Nahoru, dolu, do stran, všude. Trhaně i plynule, chvilku pevně, chvilku jemně. V souznění s pohyby úst. Kromě něžnýho mlaskání, vzájemnejch výdechů a tlumenýho vzdychání nebylo nic slyšet. I přes vášnivou bouři vjemů mi to přišlo jako hodně napjatý ticho. Náruživý doteky, povzdechy a spojení. Byl jsem úplně mimo a zároveň tak plnej krásna, jak ani neumím vyjádřit. Líbal jsem nejhezčí slečnu, s níž jsem se kdy setkal. Nebetyčná slast. Doslova splněnej sen. Sen, kterej nekončil a byl opravdovej.

Líbali jsme se a váleli po sobě. Když byla nahoře, nepřestával jsem ji objímat a mačkat. Ležel jsem hlavou zkopce a místama mě tlačil nějakej drn trávy. Když byla dole, často mě tahala za vlasy a já při tom dost vzdychal. Čím hlasitějc, tím silnějc táhla. Bylo to úžasný. Jako bysme takhle trávili hodiny. Líbali jsme se ale i v sedě. Líbali jsme se pořád. Pak že jí to nic nedává. Ani mě nenapadlo přemejšlet, proč k týhle situaci došlo. Byl jsem strašně rád, že probíhala a já ji prožíval. Nejkrásnější holka, co znám. Se mnou. Bože, to je nádherný!

Něco mi prolítlo hlavou. Došlo mi, že jsem podvodník. „Chudák tvůj přítel,“ přiznal jsem pološeptem u její tváře, krátce po tom, co se naše rty oddělily. Hladil jsem ji doširoka rozevřenou rukou po zádech.

„Ne… já už… ho nechci…“

Její hlas byl vzdychavej a zastřenej. Ztrácel se ve změti pocitů, nabuzení a hučení nálady. Měl jsem ovšem za to, že jsem tohle slyšel.

„Nechceš? To neříkej…“

„Ne…,“ vzdychla, přitiskla mě k sobě a vzájemný laskání pokračovalo.

Zničehonic beze slova vstala, slezla na chodník a ubíhala doleva ke slunci, přes parkoviště. Nechápal jsem. Viděl jsem, jak mizí pryč.

Zavolal jsem její jméno a: „Kam jdeš?“

Pak jsem vzal batoh a slezl na zem taky. Popravdě, už mi nešlo udržet se rovně. Propletl jsem se autama za chodníkem a rozklusal se otevřeným prostorem za ní. Hulákal jsem jako na lesy.

„Kam jdeš?? Dyť tam máš věci, foťák…“

Zalízala za druhou řadu aut na protější straně. Možná 20 metrů přede mnou. Kousek za autama se mi podařilo ji odchytit za ruku.

„Copak se děje? Poď zpátky, prosím… No tak…“

Snad v každý větě jsem vyslovil její jméno. Byť nic neříkala, nechala se nasměrovat zpátky. Akorát, že po pár krocích asi nějak blbě šlápla a svalila se. Okamžitě jsem ji narovnával, levou rukou, v pravý překážel bágl. Už skoro stála, ale bohužel, jaksi jsme to nevyvážili a svalili se oba. Náraz zápěstí na tvrdej asfalt. To jsem jí moc nepomohl. Až druhej pokus skončil úspěchem. Dovrávorali jsme pod strom na svý místa v uválený trávě. Nevím, že bysme o nečem povídali. Zanedlouho jsme se na sebe zase vrhli.

Byli jsme rozvášněnější než minule. Ve všem. Válení a líbání postupně prolínalo kousání a škrábání. Teda zejména z její strany, já měl co dělat, abych to všechno uvzdychal. Zkrátka, byl jsem opět totálně hotovej. Pamatuju si, že jsem jí k puse přikládal klouby prstů levý ruky, postupně jeden po druhým, ona je okusovala. Měla zavřený oči, mírně zakloněnou hlavu a nepopsatelně rajcovní úsměv. Prostředníček stiskla tak silně, až mnou projela bolest, která prosákla i do vzdychnutí. Mírně jsem ucukl a nastavil další prst. Pozdějc jsem uviděl, že mě kousla do krve. Beztak to bylo krásný. Prsty posléze vystřídaly rty. Zajela mi rukou pod košili a začala mě celkem solidně škrábat na břichu. Pak i na zádech. Druhou rukou mě tahala za vlasy. Srovnání s protrženou přehradou značně neobstávalo. Byla to atomovka. Povalila mě na záda, vyhrnula mi břicho a kousala do něj. Pak jsem nějak ležel na ní. Nepřestávali jsme se líbat. Najednou zasténala.

„Udělej to… Udělej to, prosím!“

„Co, co mám udělat?“

Vzápětí mi to ale došlo. „To nemůžu… To nejde…“ Poslední zbytek soudnosti. Nic neodpověděla. Nějak jsme se otáčeli a já náhodou zavadil o zip na jejích riflích. Jako bych přejel po hodně vlhký látce. Přišlo mi to divný, nijak jsem na to nereagoval a pořád ji líbal. Musel jsem bejt ze všeho dost mimo. Jednoznačně, protože pokud vím, ani jednou za celou dobu mě nenapadlo jí sáhnout na prsa. Každopádně, váleli jsme se dál. Nakonec jsme asi usnuli.

♦ ♦ ♦

Probouzel mě neznámej hlas, kterej zněl kdesi opodál nad hlavou. Otevřel jsem oči a posadil se. Směrem ke skladu stál asi tak dva metry od nás cikán. Že nás tady našel a zajímalo ho, jestli máme všechny svoje věci. Ona se taky zrovna probírala.

„Co je?“ říkala zmateně.

„Tady pán se nás ptá, jestli máme všechny věci.“ Nebyl jsem o moc klidnější, popravdě.

„Asi jo, máme…,“ nejistě jsem odpověděl, ona přitakala. Pak nastal šok. Cikán totiž říkal, že zavolal policajty, pro jistotu. A že tady brzo budou. Cože? Ty vole, to si snad dělá prdel, ne?! Ježiš! Bohužel, nedělal.

Zanedlouho jsem zleva slyšel zvuk auta. Otočil jsem hlavu a vyděšeně pozoroval blížící se bílou policejní oktávku. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že mimo chodník je povrch na týhle straně dvora dlážděnej, jak po něm duněly pneumatiky. Vozidlo zatáčelo k nám doprava, zpomalovalo a zastavilo mezi náma dvěma a rampou. Vystoupili dva chlápci a mířili k nám. Nevím, jestli měšťáci, nebo státní. A je to v prdeli! Co budem sakra dělat? Jestli zjistí, že jsem už jednou měl incident s chlastem, asi mě seberou. Já a v kriminále. Totálně posranej život! Vyrazej mě ze školy. Co na to řeknou naši, příbuzní? Jsem odepsanej. Do prdele, takhle to nemělo skončit! Čekal jsem nejhorší.

„Dobrý den, viděli jsme na kameře, že se tady něco děje. Vybrali jste si špatný místo.“

„Bryden…“

Napadlo mě, že asi bude nejlepší, když se pokusím chovat co nejklidnějc. Smiřoval jsem se s tím, že to bude zlý. Ptali se, co a jak se stalo. Hned jsem začal ve zkratce vysvětlovat.

„Drž hubu!“ okřikla mě. Smutně překvapenej, ztichl jsem.

„Takže si to zopakujme…,“ promluvil policajt a dodal, co nám hrozí. Minimálně pokuta. Maximálně nevím, byl jsem tak zaraženej, že jsem ani nevnímal. Ji to vzalo. Rozbrečela se a přirozeně se hájila.

„Vždyť jsme nikomu nic neudělali…,“ vzlykala.

Já nevydal ani slovo, akorát jsem se snažil stát jako sloup. Radši jsem už nechtěl nic říkat, abych všechno nezhoršil. Koukal jsem na ni, na policajty, na toho cikána. Nevěděl jsem, co dělat. Prostě smutná bezmoc.

Začali se bavit mezi sebou. Asi bych se byl ještě dlouho trápil, kdybych nebyl zaslechl, že by to výjimečně šlo vyřešit domluvou. Jiskra naděje.

„Co myslíš, šlo by to?“ řekl druhýmu.

„Tady pán je v pohodě, ale slečna vyvádí…“

Moc v pohodě jsem vpravdě nebyl. Měl jsem co dělat, abych se udržel nehybně. Obraz mi ubíhal stranou a v hlavě hučel tlak. Ale zjevně byla má taktika balvanu úspěšná.

„Když oba slíbí, že se to už nebude opakovat…“

Slíbili jsme, jak jinak. Nálada se mi rapidně zlepšila. Jeden nás vyzval nás o občanky a do obyčejnýho linkovanýho sešitu zapsal nějaký údaje. U každýho z nás diktoval nahlas jméno a příjmení. Možná zapsal jen tohle. Pro efekt. Druhej něco vyřizoval s cikánem. On zas vysvětloval, že by nechtěl, aby se cokoli z našich věcí ztratilo. Ne všemu jsem rozuměl. Potom se i strážník zeptal, jestli máme všechno. Vypadalo to, že jo.

„Tak se sbalte a běžte, ještě tady dořešíme něco s kolegou.“

Ve chvilce bylo hotovo. Do půli vypitou flašku Müllera jsem vložil do koše k první. Zajímavý, že celou dobu ustála nevylitá.

„A co tyhle brýle?“ ukázal. Byly černý, úzký a ležely složený na zídce u trávy.

„Moje nejsou, mám v batohu jiný.“ Ani její nebyly, podle všeho.

„No tak si je někdo vemte. Jsou tady, tak asi budou někoho z vás, nebudeme o tom diskutovat.“ Poslechl jsem ho, aby nebyly problémy.

„Tak děkujeme moc… Nashledanou…“

Odcházeli jsme dlážděním k&mbsp;průchodu nahoru. Hlavně pryč od policajtů a cikána. Měl jsem pocit zatracenýho štěstí.

Rohem dvora jsme prošli na náměstí. Už bylo pozdě, stíny domů zashovaly hodně daleko. Chvilku jsme jenom stáli. Na mě dolehla lítost. Objal jsem ji a rozbrečel se.

„Ty seš tak hodná, děkuju, žes mě zachránila…“

„Já, jak?“

„Jo, zachránila. To bylo… strašný.“ Asi jsem si vzpomněl na to, jak mi řekla, že mám držet hubu. Nebo jsem jí chtěl dát najevo, že jsem rád, jak to dopadlo. Fakt nevím.

Když mě to přešlo, zamířili jsme k severovýchodu, doprostřed náměstí, k nějakejm lavičkám v kruhu. Měly kroucený kovový opěrky. Sedli jsme čelem k jihu a zprava náš šimralo slábnoucí veřerní slunce. Brzo nato mi lehla na klín. Držel jsem ji za ruku a palcem ji hladil. Asi už byla unavená, ale pořád se tak spokojeně usmívala, dokonce i občas vrněla. Výraz, kterej podle mě touží spatřit každej chlap. Přiklonil jsem se k ní a políbil ji. Znovu. A znovu. Opětovala to.

Zeptal jsem se: „Uvidíme se ještě někdy?“ Jako tenkrát na začátku, její odpověď byla stručná a jasná.

„Bezpochyby.“

Já se jen usmál a položil svý rty na její.

„Co to děláte?“ ozvalo se zblízka.

Zvedl jsem hlavu. Před náma stálo cikánský děcko. Holka. Všiml jsem si, že nalevo vzadu jich pobíhá víc.

„My se máme rádi, víš…“

„Hmm…“ zavrněla z polospánku.

Jen jsem to dořekl, dal jsem jí pusu, a pak se znova na malou cikánku podíval.

„Až budeš větší, taky to poznáš…“

Odběhla pryč. Následovalo posledních pár polibků…

♦ ♦ ♦

Došlo mi, že bysme asi měli jít. Ona už skoro úplně usnula. Pravou rukou jsem našmátral mobil. 19:40. Poslední autobus mi těsně ujel. Ale nijak mě to zatím netrápilo, byl jsem rád, že jsem s ní. Napadlo mě, že by mě mohla nechat u sebe přespat.

„Vstávej, je čas…“

Trošku jsem jí zatáhl za ruku. Vzbudila se rychle. Pobrali jsme bágly a vyšli nahoru, směrem k severovýchodnímu rohu náměstí. Odtud pak už mírně z kopce dolů, po pravý straně ulice. Moje chůze už byla znatelně lepší, ona ještě celkem vrávorala. Pomáhal jsem jí držením za bok. Snad u ní budu moct přespat… Popravdě, věřil jsem, že budu moct. Zanedlouho jsme přešli na druhou stranu do jednoho baráku. Odemkla vchodový dveře a šli jsme dál.

Zatočili jsme chodbou prudce doleva, pak doprava do schodů. Další obrat vpravo a další schody. U prvních dveří rovně napravo se zastavila a opřela o futro. Jsme tady. Zeptal jsem se na ten nocleh. Teda prvně jsem jí naznačil, že mi už ujel poslední autobus.

Její „ne, to nejde…“ mě zarazilo. Poprosil jsem ji ještě jednou. Že budu jen spát, že jsem unavenej.

„Prostě ne…“ To byla rána.

„Ale co tady budu dělat?“ zněl jsem napůl zoufale.

Neodpověděla. Bylo zřejmý, že to bylo definitivní. Na jednu stranu jsem ji chápal, že se bála a podobně, na druhou jsem byl ale vcelku zklamanej. Vždyť jsem neměl sebemenší důvod jí cokoli dělat. Navíc, po tom všem. Holt, musel jsem se smířit s pravdou.

„A mohl bych poprosit aspoň o vodu?“

„Samozřejmě…“ Aspoň něco.

„Tak jestli můžeš plnou, prosím…“

Zrovna jsem dostal nápad, že bych se mohl jít kouknout, jestli by případně nejel nějakej vlak. Vrátila se a podala mi mokrou pet lahev.

„Dík…“

„No, nemáš zač… Co budeš dělat?“

„Teď mě napadlo jít na vlakáč, jestli náhodou ještě něco nepojede…“

Mírně se usmála. Samovolně to přešlo v loučení. Hodně tichý loučení. Stála za pootevřenejma dveřma, akorát obličej jí byl vidět.

„Měj se hezky… Tak ahoj…“

Dívala se na mě a já na ni. Viděl jsem, jak pomalu ty dveře přivírá. V jejím pohledu bylo cosi smutnýho a neurčitýho, stejně jako nezměnitelnýho. Takhle to nemělo skončit. Takhle ne. Když zabouchla úplně, už jsem byl na schodech. Se zaklapnutím vchodovejch dvěří jako by spadla opona našeho příběhu. Konec. Na mobilu 19:52.

Vyběhl jsem dolů na nádraží a nezastavoval jsem. Přeletěl jsem nějakou křižovatku, semafor nesemafor. Naštěstí provoz ani nebyl. Dostal jsem se na stejnou křivolakou ulici k řece, kterou jsem šel ráno. Lávka přes řeku. A nahoru. Pořád rovně, pod železniční přejezd, vyšší zástavbou. Už jsem viděl zeleň u nádraží. Do haly jsem se vřítil přesně ve 20:00.

Zorientování zabralo pár vteřin. Odjezdová tabule visela přímo nade mnou. Stálo tam, že přesně hodinu před půlnocí jede vlak do Okříšek. Bylo to sice zhruba v polovině cesty domů, ale moc pozdě. Nechtělo se mi čekat.

Vyšel jsem ven. Mezi keřama byla strmější cesta dolů. Kousek jsem tam zašel a vyčůral se. Načež jsem se napil, abych co nejvíc urychlil spalování alkoholu. Sice mírnej tlak v hlavě a otupělost ještě zbejvaly, ale oproti tomu, co bylo, poměrně pohoda. Ještě vlastně nerozumný uvažování zůstalo. Rozhodl jsem se totiž, že domů poběžím. Po státní silnici. Poslední kouknutí na hodiny. 20:10. Pak jsem vyrazil. Přede mnou 50 kilometrů, ve mně nejerotičtější zážitek vůbec…

Komentáře