Okamžik

Zobrazeno: 350×

Vytvořeno coby námět krátkometrážního filmu.

Stroze vybavenou nemocniční místnost tlumeně osvětlují bílé lampy. Kromě pomalého pípání měřicího přístroje nic nenarušuje prázdnotou depresivní strnulost prostředí. Jednotka intenzivní péče – někomu se zjevně něco stalo.

I chodba tohoto lékařského zařízení se jeví dosti poklidná. Nicméně, oproti pokoji s lůžkem je poměrně živější, byť shodně strohá a depresivní. Kdesi vepředu se mihne postava v bílomodrém, řídící vozík po navazující chodbě. Pravděpodobně nějaká sestřička. Nikam nespěchá, žádná pohotovost, prostě relativní klid. Je slyšet pouze tlumený šum vzdálených rozhovorů a oznámení o jakémsi příjmu. Vtom se za přístupovými dveřmi chodby objeví tmavá silueta a dveře samotné se prudce rozletí. Chodbou, jež je náhle zaplavena hlukem, se počínají rozléhat rychlé kroky. Do strnulé scény vtrhne černě oděný muž.

Pohled na jeho tvář dává znát, že je nervózní a spěchá. Vyhrocenou atmosféru dotváří hluk ze stále otevřených příchozích dveří a jeho rychlý krok. Zkontroluje hodinky. Ukazují 19:58. Co sekunda, to víc než dva jeho kroky. Poslední záběr na chodbu ukazuje, jak na jejím protějším konci prudce zatáčí doleva.

Zbrklost spěchajícího muže způsobí, že se za rohem srazí se sestřičkou, která nese nějaké dokumenty. Nárazem jí vypadnou z ruky a rozsypou se na podlahu. „Sakra! Promiňte…“ vyhrkne ze sebe otráveně, když se z vychýlení obrací zpět do směru chůze, ale nezastaví a nepomůže – prostě se rychle vzdaluje.

♦ ♦ ♦

Konečně přichází na místo určení – na jinou chodbu, kde čeká zástupce personálu v bílém plášti. „Pane doktore…“, nastavuje ruku, načež i doktor, a vzájemně si jimi potřesou. „Jak jí je?“ říká muž napjatě a celý se ošívá.

„Pane Malý, vaše přítelkyně prodělala závažnou operaci spánkové oblasti hlavy, momentálně ji udržujeme v umělém spánku. Mám-li být upřímný, je vůbec zázrak, že ještě žije. Děláme pro ni maximum…“

Muž se přestane ošívat, ztuhne. Mírně sklopí hlavu a slyšitelně se zalkne. Následně se pokusí nepříjemnou zprávu „polknout“ a pozdvihne hlavu k doktorovi. Křečovitě zatne svou dlaň a s částečně nepříčetným výrazem se po chvíli ticha zeptá: „M-můžu ji vidět?“

„Ano, můžete. Jen vás poprosím, ať tam nejste příliš dlouho a nepropadáte panice, ve svém stavu potřebuje zejména klid a regeneraci. Pokud byste cokoli potřeboval, najdete mne na oddělení E47.“

„Děkuji,“ odpoví muž a jednou rukou uchytí kliku. Otočí se čelem ke dveřím a hodlá je otevřít. Doktor mizí chodbou kamsi napravo.

Muž opatrně vchází dovnitř pokoje a zavírá za sebou. Pomalu se přibližuje k lůžku. Jeho partnerka leží s ovázanou hlavou, ruce jí vylézají zpod přikrývky. Jak se blíží, vrací se mu pohledy na ni těsně po nehodě – tím bližší, čím blíže se lůžku nachází. Pak se zastaví a s výrazem šoku ji pozoruje. Slzy zaplňují jeho oči.

„Ahoj, Jančo…“ Pokouší se o úsměv, ale pohled na ni ho tak zdrtí, že slzy neudrží, a vzlykaje, klesne na kolena. Chytí ji za ruku. „Je… Je mi to tak líto…“ rozpláče se, přitiskne k její ruce čelo a políbí ji. Několik okamžiků slz a vzlyků. Následně se ztrápený muž napřímí.

„Ach, jsi tak krásná… Jako v ten den, kdy jsme se poprvé potkali. Pamatuješ? …“ A výlet do krásných okamžiků minulosti začíná.

♦ ♦ ♦

Na odpoledním sluncem zalitý trávník dopadá míček. Jen co se odrazí od země, chytí ho do tlamy pes, co se poté čile vrací ke svému páníčkovi – našemu hlavnímu hrdinovi – a položí míček před něj. Roztomile vrtí ocáskem a upřeně pozoruje páníčka. Ten ho poplácá a sebere míček. Není to úplně obyčejný míček, je na něm namalován smějící se obličej. I muž se usmívá. Všichni jsou šťastní. Zkrátka, pohodové jarní odpoledne v parku, kde kromě naší dvojice tráví svůj volný čas více lidí.

Následuje další hod míčkem. Akorát, že muž ho hodí jinam – jaksi se mu vysmekl kamsi mimo, k pískem vysypanému hřišti, kde čirou náhodou zrovna prochází nějaká slečna. A trefí ji do hlavy. Přiběhne k ní a ptá se, jestli je v pořádku. Přitom se jí rukou dotýká ramena. Ona se usmívá, je opravdu pohledná. Mužovi se okamžitě zalíbí. Sebere míček a ukáže jí ten obličej, co je na něm nakreslený, a napodobí ho. Slečnu to rozesměje a jeho rovněž. Chvilku na sebe koukají, a pak muž naznačí, že ho něco napadlo a ať zavře oči. Ona poslechne a on něco začne kreslit do písku. Až slečna oči otevře, uvidí smějící obličej, podobný tomu na míčku a nápis „Dneska v 6 tady?“ Usměje se a kývne, načež se s ní muž s úsměvem rozloučí.

Je večer a muž na témže místě skutečně čeká, otočen proti slunci, s rukama v kapsách. Jeho vlasy jsou prosvíceny žlutooranžovým světlem a pohupují se v mírném vánku. Vtom se jeho ramena dotkne ženská ruka. Otočí se a jeho pohled se rozzáří – přišla. Zamilovaně na sebe koukají a pomalu se k sobě přibližují. Začnou se líbat a objímat. Jejich ruce pomalu klesají níž a níž, až se navzájem propletou… Několik okamžiků vášně, jež prolnutím přejdou do kruté reality.

♦ ♦ ♦

Ztrápený muž svírá ruku své přítelkyně. Cosi vytahuje z kapsy a dává jí to do ruky. Je to ten míček, kterým ji tenkrát trefil. Byť je úsměv obličeje na něm pořád stejně milý, poněkud ho zahladil čas. Poté, co míček vloží do její dlaně, ji oběma rukama stiskne. Muž pláče, ale snaží se usmívat. A ve vzpomínkách se vrací do doby nehody.

Je s přítelkyní na procházce, opět v parku. Oba jsou šťastní, drží se za ruce. On má s sebou fotoaparát. Zastaví se, udělají společný snímek a políbí se. Pak prochází kolem nějakého vyschlého jezírka se zábradlím a muž si chce vyfotit jenom ji, jak sedí na tom zábradlí. Ukáže ji, jak si má sednout a poodstoupí dál. Pak se mu ale scéna nezdá a naznačí, ať se víc prohne dozadu. Ona to s radostí udělá. Muž je spokojený a s fotoaparátem u oka zdvihá palec. Vtom slečna jaksi ztratí rovnováhu a přepadne za zábradlí na betonové dno jezírka.

Muž v šoku upustí fotoaparát na zem a běží k ní. Jakmile ji zpoza zábradlí uvidí, začne křičet. Ona leží v bezvědomí a zpod hlavy jí vytéká krev. Vmžiku klečí u ní, nervózně se pohupuje a ze zoufalství ji hladí krví potřísněnou rukou. Zdrceně pozdvihne hlavu k obloze a pohledem shora na místo nehody vzpomínka přechází do reality.

♦ ♦ ♦

Opět je slyšet pouze pípání měřicího přístroje. Muž neustále pozoruje svou přítelkyni a drží ji za ruku. Oči má opuchlé od pláče. „Jančo, já vím, že mě slyšíš… Chtěl bych ti něco říct… A moc mě mrzí, že jsem to neudělal už dávno, protože od chvíle, co jsem tě potkal… Já… Tě miluju…“

Chvilku poté, co to dořekne, slečna mírně pohne rty, pomalu pootevře oči a usměje se. Muž znovu pevně stiskne její dlaň a přikloní se k ní. Se slzami v očích se na ni rovněž usměje. Ona pak oči pomalu opět zavírá a její úsměv mizí. Scéna se zatmívá a měřicí přístroj začne vydávat konstantní tón.

Komentáře