Divadlo život

Zobrazeno: 755×

Publikum jako by omráčili výpary rajskými. Opravdu se snažím zaujmout, jak jen mohu, skotačím po prostranství, přece akce baví, že? Tu a tam někdo letmo spočine na mně a já na oplátku zamávám – moment však zjeví, že jsem jednal zbytečně, jelikož dalším okamžikem zdravím odvrácenou tvář. Klasické. Holt nízkoenergický jest můj projev. Tedy zapojím hlas, vždyť on zná vábení. Hle, pár diváčků zbystřilo – sláva. Konečně úspěšný? Dovolím si vtípek drásající plíce, doufejme zabere a prosytí éter řinčením srdečného smíchu. Kdepak, zbyl jediný, zachránce, kdo stále nespí nebo neodešel. Ještě odhazuji stud ve snaze oslovit upřímností, žel pozůstalý nenáležel milovníkům pravdy. Je znaven a mizí rovněž. Tak, nastal konec. Veselý? Krutý? Rozmýšlím… Ale přišel, což je definitivní. Přišel již velmi mnohokrát, ač leckde poučen, stále se malinko divím proč. Zjevně platím za domněle skoupého obchodníka, který sice vlastní mnohé poutavo, ale pokaždé odradí páchnoucím ústním odérem. Časem doplňuji sortiment svých parfémů, snaha zůstává nedoceněna, respektive jako na potvoru pokaždé zvolím nesprávnou kombinaci a čpím ještě více. Nezbývá než škrtat, škrtat, až naleznu vhodnou. I když samotná vůně mi poptávku nezaručí. Pak se cítím být opařen vroucím kýblem, vidím-li rozruch u konkurentů. Přitom jejich zboží nedosahuje kvalit ani polovičních – jen kopnout, a stoleček letí k zemi. Jak na tržišti, tak na jevišti. Sok plácá žvásty a ostatní utírají slzy, zkřečovatělí radostí. Fakta a upřímnost prostě neletí. Tedy aspoň ne mezi průměrnými. Ti tvoří většinu, něco je spojuje. Docela rozsáhlý soubor jevů, později zjišťuji. Dokonce jedna obrovská idylka, dokud probíhá představení nebo je otevřený krám. Teprve až odzvoní padla, začne divadlo i loutkám z druhé strany opony.

Jakási závislost či neschopnost, ale pravdivé jsou obě. Slušní lidé tleskají konci představení a platí, utvrzují-li obchodní poměr. Však mezi průměrnými nezřídka úcta chybí, proč vůbec? Chtěli snad více zábavy, nebo koláč bez práce? Pravděpodobně ano, to se někdy stává. Ovšem urážky a napadání svědčí o vyšinutosti, degradaci. Vzpomeň, kolikrátes uzřel, že snaživý aktér dostal ránu shnilým ovocem od bouřlivého publika? Pakliže nevíš, zjevně jsi hodil. Jaká opovážlivost, hnusná urážka tvé cti, určitě zasloužím potrestání. Naproti tomu existují i opačné případy. Famózní děj, zápletka, totální nasazení, nemůžeš se nabažit hřejivých kontaktů, iluzí herců, sdílíš vší nadšení, opětuješ gesta společným dechem podléháš kómatu… Přitom si nestačíš uvědomit, že hra nakročila k závěru – o to tvrdším bude pád z výšin slasti. V podstatě skok do křišťálové vody přímo břichem. Řezavá bolest Tě poté stahuje ke dnu, tím silněji, čím výše stál můstek. Jindy životodárná tekutina ucpává Tvé plíce, rdousíš se, uvadáš, zatracuješ výšiny, jež jsi okusil. A zároveň i ty, které Tě k nim zavedli. Ó, copak neumíš skákat? Malinko víc kuráže do sletu, podat ruce hlubinám, hlavu vzhůru! Trápení ustoupí průzračnosti moře, při troše štěstí spatříš nádherné korálové útesy. Naučit se předejít trpkým pádům lze, uvalit vinu na minulé rozhodně nedopomůže hladšímu přistání, neboť padáš-li, svůj osud třímáš výlučně ve vlastních rukou. Nevěřícně tajím slova nad tím, kolik nářků produkuje celý oceán, aniž by musel. Tolik z nás dennodenně řeší pády, zoufají, očerňují hlavní hrdiny svých představení ze zklamání a kují pikle vůči nim. Ano, ti do jednoho jsou průměrní. Dobrý divák vždy ví, že každá hra jednou skončí. Právě proto, aby mohla započít další a v mezidobí načerpal síly jednak on, jednak zbylí aktéři. Aspoň takový plán plní divadlo Život. Průměrní bohužel pustoší jeho vybavení, víte, takzvaná svobodná vláda lidu. Kéž by přišel Učitel, jenž naučí průměrné být dobrými. Ani pohodlné sedačky totiž nevydrží vše, vzácný materiál nelehko obstarat. Proto nauč se skákat a buď ohleduplný. Nikdy nevíš, kdy znovu usedneš na stejné místo v hledišti.

Komentáře