Zobrazeno: 1297×
Bývával jsem zapálený astronom-amatér, skoro by se dalo říct, že těch devět let mě naučilo žít ve hvězdách. Očima. Sice nyní naplňují můj volný čas odlišné aktivity, nicméně v jistém smyslu jsem z nebe nespadl. Ovšem nikoli zraky, myšlenkami. Na druhou stranu, směr této proměny jako takový zahrnuje svou logiku a řád – vždyť kopíruje zpracování obrazu vyššími živočichy. Nejdříve elektromagnetické vlny podnětu zaznamenají světločivé buňky očí, jež jsou následně, jakožto vzruch též podstaty, vedeny optickým nervem do sekce mozku zodpovědné za vlastní vidění. Alespoň přibližně. Však zpět z přízemí biologických principů nahoru. Vstříc pravidlům pružným.
Nakonec, možná právě bývalá vášeň mi určila pohled na trvání, který teď nastíním. Pravda, běh času nemá rozdílu kdekoli ve známém Vesmíru, rozličnost se projeví, pohlédneme-li na rozměry. Lidskému životu jsou vymezeny metry, kilometry, sekundy, roky. Ty byly stanoveny jako základní měřidla. Docela zajímavé je zjištění, že poměr mezi délkovou a časovou jednotkou zůstává pro daný objekt zhruba stejný. Čím menší tvor, tím rychleji žije. Atomy stejně tak reagují v intervalech odpovídajících jejich rozměrům. Až celý dojem vcelku odporuje náhodě. Kosmos nepředstavitelně převyšuje velikostí vše pozemské. Tvoří jakýsi rámec, z něhož dosud není možno úniku. I jeho rozpětí ve čtvrté dimenzi přebíjí představivost, jednotlivé význačné struktury byly vytvářeny patřičně odpovídajícími údobími. Postupně jsem tyto a ještě další charakteristiky sál dovnitř své mysli, tehdy však s žádným podivem. Dnes uniká mému chápání, jak je možné, přes celou omezenost fyzického rozhraní, pojmout podobné struktury. Prostě je.
Pomýšleje o nadpozemských oblastech, dospěl jsem k názoru. Není mi dáno pochytit ony stavy v celém svém průběhu. Tímto probouzím touhu, která chce pokořit dané překážky. Později, coby zhola uzemněný, prodělávám totéž a rodí se strach ze smrti. Koukám na naše cizími prostředky, tedy na pozemské kosmickým. Což určitě není tak, jak by mělo být. Náhle přijde mi rok jako nic, život okamžikem. Přitom existuje nespočet věcí, jež chtěl bych vykonat. Okamžitě usoudím – nemožné. A ulpím na přání obdržení věčnosti. Později nacházím příčinu své skepse, paměť. Nazývám ji „vším, co mám“. Ano, těším se z možnosti budoucí existence, ale vpravdě jen za předpokladu zachování oné černé skříňky. Upřímně, nač mi bude zážitek, který ve mně nezanechá ani šrámku? Takový zážitek nebude zážitkem, bude ničím. Každý těží ze zkušeností, proto žije, psychicky. Jakmile ztratí toto nehmotné vlastnictví, zaniká s ním i jeho majitel, tentokrát ale i fyzicky. Tělo vpravdě bude dále fungovat, ovšem lze ho připodobnit k nainstalovanému operačnímu systému na zformátovaný disk. Rovněž nemá ponětí o předchozí identitě, ač nějaká z pohledu třetí strany byla. Duši logicky určují vzpomínky. Smrtí vzpomínky zmizí, paměť uhasne. S ní i já. Bojím se této proměny, byť ji nezažiji. Představivostí jsem byl obdařen vcelku kvalitní, alespoň jedno ale nedokáže. Vybavit si nic. Černou plochu, jak mi ji vnitřek kdysi dávno vnutil za prázdno, nebude tou nejpřesnější podobou. Neboť nic je to, co není. Nic zkrátka neexistuje. Ovšem moje paměť, a pravděpodobně i všech ostatních, uvažuje objektově. Vytvoří pojem a uloží. Jenže je-li ten pojem nijaký (není), nemožno ho vytvořit, natožpak uložit. Jednoduše, nic je neuchopitelné. Opravdu děsivé. Protože nastane čas, kdy i já budu nic – nebudu. Věda neustále nabírá sílu, snad objeví i mechanismy konzervující duši, paměť. Tehdy zemře sama smrt. Doufám…
Nesmrtelnost pro mě znamená odloučení od strachu ze ztráty sebe sama. S přibývajícím věkem přibývá i vděčnost za možnost strávit strávené právě způsoby minulými. Kéž by platilo, že vše, co nosíš v srdci, ti nikdo nemůže krást! Už nějaký pátek se snažím, abych tím zlodějem byl nakonec právě já. Před žalářem věru chtěl bych poslat nejvřelejší dík těm, kdo působili po mém boku a přispěli k formování mé vnitřnosti. Nebýt vás, nežil bych. Popravdě, jsem vy všichni, do jednoho slití. Důkaz hypotézy, že máme společného předka, i přes různorodost smýšlení a vzezření. Někteří ponižují jiné, druzí se bojí, třetí čekají na okamžik jistějšího úspěchu, ale všichni chtějí přetrvat. Jelikož to fyziologicky není možné, náhradou nám slouží potomstvo. Jako by sám život věděl, že pouze věčnost obsahuje smysl. Prostřednictvím jednotlivých vlastních instancí opakovaně vzniká a zmírá, aby coby forma neskonal. Takto vítězí již kolem čtyř miliard let. Grandiózní.
Komentáře