Osud

Zobrazeno: 1254×

Prohlédni, otevři oči! Tak praví slovo rádce. I poslechnu ho. Náhle vidím, a mé oči pláčou. Vidím svět, kde vládne zotročení. Svět, kde pravda zmírá podlým úmyslem. Svět, kde syn trápí matku a nezná otce. Svět, kde dar největší pozbyl své ceny. Ano, tento pohled vskutku bolí. Vidím časovanou nálož těsně před explozí. Již není cesty zpět, neboť všichni dávno zapomněli, jak odpočet zastavit. Jako bych vyhlédl z okna rychlíku mířícího v slepé kolejiště. Již není cesty zpět, protože vyskočím-li, zhynu pádem, a zůstanu-li, zhynu rovněž. Konečný záblesk čehosi opravdového v jinak falešné maškarádě. Nesmírně otřesné probuzení.

Kamkoli mé zraky spočinou, ubíjí mne jediné – proč? Proč tisíce životů k zvrácenému pobavení zesinají? Proč chamtivost nenažraná vymýtila čest? Proč sobectvím zkameněla srdce a ztrápený se pohlazení nedočká? Proč přetvářka s prospěchářstvím daly sbohem pravdě, oddanosti? Proč skutečná řešení nahradily záplaty a žvásty? Proč poctivé jednání vlastně pranic neznamená? Proč strach vyhnal přátelství a lásku? Proč?

A následně přemítám, což bolí ještě víc. Každou otázku završuje smutná odpověď. Tolikrát jsem zradil a upsal se ďáblu, bych svých pošetilých cílů dosáhl. A tolikrát povýšil skutky umělé nad ty věčné, jen pro dodržení smlouvy pekelné. Tolik zla má mysl stvořila, má ústa vyřkla a mé údy vykonaly, namísto toho, aby jevily vřelost a soucit. Tolik chvil promarněných zbytečností, povlečenou rádoby důležitým a vytříbeným hávem. Tolik strachem zavržených příležitostí přispět k lepšímu i pomoci žádoucím. Vždyť já sám přikládal do kotle toho rychlíku, jak hloupý jsem byl! Nyní prosím o odpuštění všech, jimž jsem ublížil, a děkuji nicotnému uvědomění.

Věřím, že brzy bude po všem. Asi to má tak být. Jednoznačně. Totiž, osud není spřádán způsobem, jímž chceme teď. Jeho vlákno počíná tam, kam sahají naše kořeny. Jsme zhola díky minulosti. Jsme minulostí. Nikdy jí nepřestaneme být. Nikdy neunikneme jejím spárům, sebevíce po svobodě toužíme. Vždy nás dostihne, sebevíce si ji nechceme připustit. Respektive čím více ji zavrhujeme, tím více nás tehdy trýzní svým bičem. Věřím, že nastane čas žní. Asi to má tak být. Jednoznačně.

Komentáře