Poselství

Zobrazeno: 691×

Ulehám k zemi, zraky své vstříc nebeským dálkám. Pohlcen omamným éterem upadám v pomýšlení, avšak oproti prvotnímu záměru o věcech veskrze pozemských. Intimních. Bůh ví, co způsobilo tento zvrat. Nicméně veškerou mou pozornost poutá malé místečko přímo před mýma očima, v nekonečné dáli. Průzor, kterým proniká záře pozvolna umírajícího dne, trhlinka v oblacích. Pozoruhodné, tak malá, přesto výrazná, jedinečná. Ač pozvolna skomírající, neboť doba světla naděje již vypršela a žezlo vlády přejímá stín zapomnění. Co okamžik, to pevnější je jeho moc. Víc než kdy jindy se stávám součástí onoho převtělení, dokonce natolik, že sám přemítám o svém. Že bych hrozně rád spatřil svou pouť životem, možná se zalekl, možná rozšťastnil – podle toho, jak dlouhá by byla. Bude. Listuji pamětí, hledám, co vše jsem zde zanechal. Nic velikého. Nebo snad… Ale ano, něco by mohlo být závažné, aspoň mně samému. Třeba tenkrát, to jsem ubezdušil nebohou kobylku. Plesk s ní o zem, tvrdě. A znovu. Prý legrace. Vzápětí výčitky. Nebo když jsem z čistého zoufalství sobecky ranil jednoho ze svých nejbližších. Žádná pozdější omluva ani lítost nezlehčily smutek kdesi hluboko uvnitř, bohužel. Zkrátka nemohu, nechci zapomenout.

Stále rozjímám, kladu si otázky. Následně je zodpovídám, okamžik za okamžikem. Přede mnou táž scenerie, nehnutá, byť ještě dále, mizející v temnotách. Strnulá plynulost změn všeho dění nedovoluje změnit pozici. Nepoznám jich hned, ani po chvíli, dvou. Až kachna letící napříč doleva dolů ukáže, jak rychle vlastně bije čas. Kolik ran ještě uslyším? Uslyší je někdo stejným způsobem? Ano, o to bych se měl snažit, aby slyšel. Protože pak, na prchavý moment, nebude jen on, kdo ho prožívá, nýbrž i já. Pomine, já s ním, ale jelikož svět je konečný, dává prostor opakování – a tedy šanci návratu. Každý z nás může druhému předat kousek sebe, někdy smutný, jindy radostný, záleží na úmyslu. Respektive našem podání, nejvíce plaché zvěře dotyčný najde, nezbystří-li její pozornost. O to mohutněji zahřeje opačný případ. Počal jsem běh maratónský, jasný cíl, i cesta k němu. Vytrvej, vytrvej! Věčnost je nablízku, nesčetněkrát blíž než oko v obloze.

Nádech. Jak svěží vzduch plní útroby mé. Výdech. Panenská čistota. Zlehka odpažím, zelené listy trav neustále probíhají meziprstími, chladí můj vnějšek. Chladí i každičký další nádech. Strhuje mě děsivý úžas. Není právě tohle stav, díky němuž jsme naživu? Celé tělo ožívá, budí se, chce co nevidět vstát, poděkovat Matce, opětovat její lásku. Na povrch mysli se najednou vkrádá otravná představa – realita, zdrcující pravda. Její tíha stahuje má víčka. Všeobklopující klid bude brzy odehnán. Zas o kousek dále od nás. Možná nakonec vymizí úplně, i nás všemocné pak chraň Bůh, jestli se tak stane. Hluk a stres, každým dnem jim víc a víc přidělujeme řízení. A tato vláda nás chtě nechtě zotročuje. Zapomínáme, že pořád neumíme existovat bez Ní. Proto, že chceme sobě pomoci. Absurdní, nemyslíte? Nikoli, zhlédněte malinko detailněji dění kolem. Však nic nekončí, plodíme neřádstvo, jež zamořuje a zabíjí vše živé. Přesto pomáháme a budujeme lepší civilizaci. Sám nejsem natolik rozporuplná osobnost, a to je co říct. Naše sebedůvěra nezná mezí, převyšuje dokonce jediný proces biologicky smysluplného bytí. Totiž symbiózu. Těžíme a získáváme. K čemu, budeme-li muset totéž navrátit, abychom zůstali? Nebo snad je nám lhostejný i náš život, dar nejcennější? Vypadá to tak. Ach, moc mě mrzí, že tu jsou, traviči snah a dobrých skutků uvědomělých. Avšak toto konání nelze protahovat donekonečna. Až na samém konci zjistí smrtelnost svých jednání. Dobře jim tak. Naštěstí již dnes jsou tací, co dokáží usoudit, jak nezbytné je čistoskvoucí okolí pro zdravý život. Byli jsme stvořeni v konkrétních podmínkách, genetická přizpůsobivost věru nestačí tempu současných změn, tudíž v zájmu nás všech by mělo být zachování složení současného prostředí. Pokud změnu, tak patřičně pozvolnou, chceme-li jako tvorstvo dlouhodobě prosperovat. Pochopení výše uvedeného schématu se netýká jen ničitelů, rovněž takřečených ochránců, nezřídka je jejich snaha kupodivu neefektivně zúročena. Mnohem rozsáhlejší škody působí aktuální znečištění zdrojů než globálně produkovaný oxid uhličitý. Teplotní navýšení vzniklé civilizačními mechanismy lze vcelku dobře porazit, rakovině a postupné degradaci těl však nepodlehne málokdo. Ale pokud jsi ten, koho zdraví nezajímá, žij svůj sen. Věz však, že ničíš něčí jiný. Pamatuj, pouze společné blaho otevírá bránu lepšího světa. Lze nebýt omezován a zároveň neomezovat, ve sféře majetnického sobectví platí jen první. Zdraví, ač rovněž sobecké, ze své podstaty nutně zahrnuje obě řešení. Přemýšlej.

Konečně si dovolím otevřít zraky. Hledím zase tam, a – nebe zahojilo svou ránu, kruh se uzavřel. Tak přece. Prázdnota mi vchází skrze zraky do duše. Jako by chtěla vystrnadit doposud nabyté vjemy. Žádná díra, už nikdy více tam venku, proto i zde. Však co zmůže nic s něčím? Odpověď je jasná. Zvedám své tělo na počest úkazu minulému. Asi měl obrovskou moc, neboť přesídlil do mého nitra, překonal bezmeznou dáli. Jen jsem pohlížel a našel si ke mně cestu. Snad i mě někdo uvidí…

Komentáře