Zobrazeno: 1436×
Črtám své myšlenky, tužka jest mými ústy. Jemné linie postupně kontrastně vystupují z plátna, vše následuje pevný systém pravidel, aby konečné dílo maximálně zalahodilo oku pozorovatele. Představa celistvého utkání zvěčněného na čemsi slátaném, kvalitně dokončené práce, mne však na moment zasáhla více než soustředění se, a náhle jsem přetáhl. Veškerá předešlá snaha jako by se tímto rozplynula, osud zjevně nebyl mi nakloněn. Času stále dostatek, prostředků jakbysmet, tedy proč nezkusit nanovo? Ano, to shledám rozumným řešením. Tedy ruším nezvedený kousek, nabrousím tužku, vyložím druhý papír – přec mám jich zásoby, žádný problém – a zdar doufám lepším výsledkům. Truchlit kvůli jednomu zmetku, naprosto bezúčelné.
Bezpochyby bych těžko hledal jedince, který by neprožil obdobnou situaci. Připálená večeře, průvanem shozená zlámaná rostlinka, kterou sis vypěstoval; mnohé další případy by následovaly. Nebo vlastní obrázek, který po létech rozpraskal a už nesplňuje Tvé požadavky estetiky, například. Běžně takové věci házíš do koše, i ostatní. Přec normálka, že? Kromě jiného, vše zmíněné disponuje ještě jednou vlastností, která by neměla zůstat bez povšimnutí – patří Tobě, neboť svým přičiněním sis je vytvořil a jakožto autorovi Ti náleží plné právo rozhodovat o jejich budoucnu. Doposud jsem čistě komentoval skutečnost, s níž absolutně souhlasím. Každý něco produkuje a smí dílo rovněž zničit, omrzelo-li ho; podle mě dříve uvedené patří k základním oprávněním autora. A nemělo by být nikým třetím omezováno, ba přímo zákonem. Což bohužel není pravda. Valná většina výrobků naštěstí totálně spadá pod vlastníkovu vůli, vlastně všechny až na jednu výjimku. Jeho potomka.
Faktem zůstává, že dítě není jen plodem jedné entity, ovšem to nijak nepodpírá nelogičnost, jež byla uznána a jakékoli její porušení značí odporný skutek, duši vyvrhelovu. Jak vidím správné roztrhání nepovedené kresby, tak i moci rozhodnout o životu své krve. Samozřejmě, každý čin má svou příčinu, proto pochopení předešlého smyslem „krutý vrah dětí” jen svědčí o omezenosti dotyčného. Ti nechť slepě kopírují systémem danou správnost, chtít pochopit více jim nebylo umožněno. Nicméně čas od času naděje upadne a bere s sebou vší chuti dále pokračovat. Příkladem budiž nezvladatelná psychika synka, raubířství, neurvalost, zneuctívání, zákeřné využívání okolí, čili zkráceně škodná. Škodná by měla být lovena, nikoli chráněna výhodami poctivých. Upřímně, nezasluhuje daru shůry jí danému, života. Zvláště nebyl-li záměr rodičů, aby takto konala. Tedy podporuji možnost, po vzájemné dohodě, beztrestně utratit zlořáda. Nebo prostě zmetka, jenž (už) nepřináší štěstí, znelíbil se. Tvůrce, zde jím jsou otec a matka, by měl mít výkon práva smrti vyhrazený, nikdo další. Dokud však jest plod stále v lůně matčině, zjevně konečný verdikt by měla vynášet ona, vždyť čerpá z jejích sil. Je parazitem, jenž na oplátku chrlí pouze produkty své látkové výměny, fyzicky škodí. Přirozenou kompenzací ať jí vyvstane převážná část slova osudu nenarozeněte. Později ovšem velmi záleží na péči věnované malému, klidně nakonec otec zůstane k výchově sám, tehdy nastupuje ryze genetické dělení, jedna ku jedné. Proto není možné, aby bez svolení druhého bylo zabití potomka schválené, to je holá vražda. Idea požaduje jen doznání moci úplně kontrolovat jakýkoli osobní výtvor, dnes nade vše chráněný lidský život plynule vrhá světu více a více nezvedenců, kteří se dávno odepsali i u svých nejbližších. Přesto jim nic nehrozí, rozměrnější nahrávání zlu těžko hledat. Miluj bližního svého, ano, ale pokud si to zaslouží.
Komentáře